Líně se valící čas v městečku Carbognano asi 20 km jižně od Viterba narušil příjezd našeho auta s českou poznávací značkou. Na konci pandemie to muselo být překvapení. Vzbudili jsme pozornost a vyvolali zvědavé pohledy jako v nějaké scéně ze starého mafiánského filmu: všichni dělají jakoby nic, a přesto máte pocit, že váš jediný krok nezůstane utajený.

Vydáváme se úzkými uličkami směrem k hradu, kde nás na malém náměstí očekává pan starosta Agostino Gasbarri. Zdejší hrad je také soukromý. I přes značné úsilí vynaložené ještě doma u počítače se mi nepodařilo dohledat žádný kontakt na majitele. Nakonec mi hlavou proběhla spásná myšlenka. Carbognano je přece větší vesnice, kde se všichni budou znát, obrátím se na místní radnici. Odpověď od pana starosty přes aplikaci messenger přišla takřka okamžitě. Jistě, přijeďte.

Stojíme na prostranství před hradem, z levé strany se na nás tlačí sloupořadí místního kostela a před námi se zvedá hradní fasáda s okny nesoucími nápis Iulia Farnesia. Ta se stala majitelkou zdejšího panství na základě darovací smlouvy z roku 1497 od svého manžela Orsina Orsiniho. Možná byl jeho dar projevem vděčnosti a aktem smíření, že nevěrná žena definitivně opustila papeže Alexandra VI. a vrátila se zpátky k manželskému krbu.

Odvrácená strana hradu Carbognano

Na Carbognano se Giulia nastěhovala někdy mezi lety 1505-1506 poté, co úspěšně provdala svou jedinou dceru Lauru papežově synovci. Niccolò Franciotti della Rovere byl synem sestry Julia II. della Rovere, který nastoupil na papežský trůn po Alexandrovi VI. Svého předchůdce považoval Julius II. za úhlavního nepřítele a nenáviděl ho stejně jako mor, jak se říkalo. To bylo tehdy velmi výstižné přirovnání, protože opakující se morové rány nesmírně sužovaly renesanční Itálii.

Farneský erb se šesti liliovými květy na stropě Giuliina pokoje

Před naší návštěvou Carbognana se na hradě stalo veliké neštěstí: v srpnu roku 2021 se zřítil strop nádherně vyzdobeného salonu, protože na něj spadla nástavba z doby druhé světové války, kterou na hradě vybudovali němečtí nacisté. Do střechy desítky let zatékalo, což poškozovalo přístavbu a ta se jednoho srpnového dne zhroutila. Proletěla stropem i podlahou salonu a skončila až dole v kuchyni. Přesně tam až k jícnu ohromného kráteru nás přivedl pan starosta. Přísahala jsem, že tu spoušť nebudu fotit a slib jsem dodržela.

Luneta s jednorožcem a nerozluštěným nápisem z Giuliina pokoje

Bylo to děsivě působivé. Všude kusy cihel, štuku a hlavně nekonečné hromady prachu. Pohled dolů byl jako pohled do pekla. Vzkázala nám tím něco paní majitelka, chce, abychom se znovu zabývali jejím osudem? Anebo jde o pouhou náhodu, jež má co do činění se statikou budov? Spolehlivou odpověď nám nedává ani jedna z možností. A nad dochovanými fotografiemi toho, co už není,  můžeme jen lítostivě kroutit hlavou, jaké překrásné lunetové fresky byly nenávratně zničené.

Ze salonu se vcházelo do malé kruhové síně v rohu, která sloužila jako koupelna. Přes několikametrovou díru v podlaze je ovšem nedosažitelná, a tak nám k prohlídce zbývají pouze dvě místnosti šlechtického patra. Lovecký salonek začernalý od věčného kouře z krbu a Giuliin soukromý pokoj s mimořádnou freskovou výzdobou. Je světlý a celý pokrytý silnou vrstvou štukového prachu. Tady už dostávám povolení fotit dekorace na stěnách i stropě a dávám si záležet, protože tento hrad nebude ještě hodně dlouho přístupný veřejnosti.

Mezi Carbognanem, rodinným palácem ve Viterbu a Římem prožila Giulia Farnese druhou polovinu života, dokonce se v roce 1509 podruhé provdala za neapolského šlechtice Giovanniho Capecce Bozzuta. Tady prožila svou osobní proměnu v nezávislou paní na vlastním sídle daleko od nádhery renesančního Říma medicejských papežů, na prostém venkově, kde chovala prasata a ovce.

Výzdoba loveckého salonku

Zdůrazňovala svůj farneský původ, místnosti svého hradu nechala zdobit erbovními liliemi, symbolickým jednorožcem a přidala i mytologického ptáka Fénixe. Snad, že představoval i její nové narození z vlastního popela. Popela té, která se dříve nazývala papežskou děvkou nebo nevěstou Kristovou. Tak krásnou, že odlesk jejích půvabů přetrval až do dnešních dnů.

V závěru prohlídky jsme byli od pana starosty a správce hradu pozváni nahoru ke věži do míst, kde kdysi stála soukromá hradní kaple. Po vratkých dřevěných prknech položených na zemi zastřešeného ochozu jsme se s ohnutými zády sunuli až ke dveřím, odkud se otevřel prostor na volném vzduchu. A také pohled na vyrytý obrázek ženského obličeje na venkovní zdi. Další ze záhad, na kterou se všichni profesionální i amatérští badatelé budou odvolávat. Všichni ti, kterým příběh legendární krásky nedává spát. Patřím mezi ně a svůj zájem rozšiřuji ještě dál. Zbývá toho hodně, co by se dalo o krásné Julii vyprávět.

Záhadný obraz ve stěně s nápisem Iulia Farnesia

Iulia Farnesia – Giulia Farnese – Julia la bella – krásná Julie (1475 Capodimonte – 23. 3. 1524 Řím)

Krásná Julie, legendární hrdinka renesanční Itálie vyrostla na hradě v Capodimonte u Bolsenského jezera

Na hradě ve Vasanellu pokračuje příběh krásné Julie. Patřil jejímu manželovi z rodu Orsiniů

©Text a foto Michaela Krčmová