Rimini je předvídatelné a rovné jako placka. Jeho historie začíná v roce 268 před naším letopočtem, kdy sem Senát Římské republiky vyslal 6 tisíc kolonistů z oblasti Lazia a Kampánie, aby tu založili nové město. Nazvali ho Ariminum.

Tiberiův most

Poznala jsem ho sice v lednu, nejstudenějším měsíci v roce, ale pod oslňujícím jadranským sluncem, které zanechávalo odlesky na hladkém istrijském kameni Tiberiova mostu. Už dva tisíce let spojuje město s předměstím San Giuliano nad kanálem řeky Marecchie. Začínaly tady dvě důležité antické cesty, via Emilia směrem do Piacenzy a via Popilia na sever do Ravenny a Aquilei. Jde o ukázku stavebního mistrovství starověku, protože 70 metrů dlouhý most na pěti pilířích je zcela funkční a dokonce po něm jednosměrně jezdí i auta. Se stavbou začal první římský císař Augustus a dokončil ji jeho adoptivní syn a nástupce Tiberius.

Za mostem začíná hlavní třída, takzvaná decumanus maximus, která vždy vedla k fóru. Vzápětí míjím opravené historické kino Fulgor, kde svůj první film viděl Federico Fellini. Italský režisér se v Rimini narodil 20. ledna 1920 a na své rodné město vzpomínal v roce 1973 filmem Amarcord. A vzpomínal tak dobře, že za něj o rok později získal svého prvního Oskara za cizojazyčný film. Prý si tak vysloužil definitivní odsouzení od svých krajanů.

V každém italském městě najdete ulici nebo náměstí Cavour, ani Rimini není výjimkou. Administrativní centrum piazza Cavour s paláci Arengo a Podestà obklopuje krásnou renesanční kašnu s římskou šiškou, kterou obdivoval už Leonardo da Vinci, jak alespoň připomíná pamětní tabulka.

Hlavní třída pokračuje přes bývalé fórum, dnešní rozsáhlé náměstí Tre Martiri, pojmenované na počest tří padlých partyzánů za druhé světové války. V době zimní siesty bylo liduprázdné, občas tu přejel osamělý jezdec na kole, a tak se přímo nabízelo krátké posezení nad perlivým proseccem a proslulou romagnolskou piadinou – bílou pšeničnou plackou nejčastěji plněnou prosciuttem, sýrem a rukolou: «La piada se parsot, la pis un po ma tot.»  Ano, potvrzuji a připojuji se ke starému rčení: „ Piadinu mají rádi skoro všichni.“ Včetně mě.

Za časů renesančních vládců rodu Malatesta (rodinný kostel z 15. století a současná městská katedrála stojí hned ve vedlejší ulici, autorem je Leon Battista Alberti) se na tomto náměstí pořádaly turnaje, karnevaly a veřejná shromáždění. Okamžitě mi hlavou běží první sekvence z Amarcordu, kdy lidé pálí fogarazzu na veliké vatře a bláznivě vítají jaro. Veškeré scény z městského prostředí jsou natočené v ateliérech Cinecittà, podobně jako římská via Veneto z předchozího Felliniova filmu Sladký život (získal za něj Zlatou palmu v Cannes). A samozřejmě není náhoda, že hlavní hrdina Sladkého života, novinář Marcello (v podání Marcella Mastroianniho) pochází ze stejného kraje jako režisér filmu. Hlavní třída končí u Augustova oblouku a končí také siesta. Najednou je tu všude plno lidí, kavárny šumí, v obchodech se probírá zboží v sezónním výprodeji a já utíkám pryč do Riccione u Rimini.

Náměstí Tre Martiri, v pozadí malý chrám svatého Antonína

Zimní moře bylo samo o sobě sugestivním zážitkem a mně došlo, že právě teď v nejstudenejším měsíci v roce je tu nejkrásněji. Později jsem našla tato Felliniho slova: „Rimini je průšvih, zmatený a vylekaný, křehký tím hlubokým nádechem, otevřeností k moři; tam je nostalgie ještě průzračnější, hlavně zimní moře, bílé hřebínky na vlnách a silný vítr, tak jak jsem je poprvé uviděl. Rimini je spíše a jenom vzpomínkou.“

© Michaela Krčmová