„Co se děje?“ zeptala jsem se taxikáře na neapolském letišti, když se kolem mě začaly ozývat vzrušené hlasy a slovní přestřelky. „Nic se nestalo, tady je normální binec kvůli všemu, penězům, čekání v řadě, a tak.  Ale já jsem v klidu a nedělám žádné problémy,“ oznámil mi a suverénně předjel ostatní bílé taxíky stojící před ním.“ Vítej v Neapoli, řekla jsem si a hlavně nic neřeš. Občas jsem se sice při jízdě musela přidržet sedadla před sebou, nakonec jsme však bez úhony zastavili před hotelem a ještě jsme stačili probrat výsledky nedávných mimořádných voleb do italského parlamentu. Sdělil mi, že volil pravicový blok a s výsledkem voleb je spokojený.

Rione Sanità – periferie v centru města

Byla to má třetí návštěva Neapole v posledních letech a pro tentokrát jsem některé věci přestala vnímat, jiné  naopak pozorovat o to intenzivněji. Jakoby město konečně strhlo masku, kterou si obvykle nasadí pro přijíždějící cizince. Mířím do čtvrti Sanità a na rozdíl od loňského brodění se v hromadách odpadků vidím uspořádané zelinářské krámy a relativně čisté ulice. Občas také nahlédnu do dvora paláců, kde se zvedají oboustranná schodiště ve tvaru sokolích křídel.

Španělský palác – Palazzo dello Spagnuolo (psáno po staru)

Neapolci mají prazvláštní schopnost proměnit krásné stavby ve vybydlená společenství vlastníků – kondominia. Snad aby se pomstili feudální šlechtě a bohatým měšťanům. To je také příběh čtvrti Sanità, jež kdysi bývala honosnou částí města ukrytou v malém údolí pod loveckým zámečkem a parkem Capodimonte. Urbanistickým zásahem, když bylo údolí přemostěno viaduktem, se izolovala a uzavřela sama do sebe. Bohatí se odstěhovali a chudá komunita tu začala žít svým vlastním životem. Bylo jen otázkou času, kdy se zvedne kriminalita a hlavně to nejhorší – prostituce a obchodování s drogami. I přesto, že se situace hodně změnila k lepšímu, doporučení místních zní jednoznačně: za tmy se sem prostě nechodí.

Výtah na most Santa Maria della Sanità

Na nárožích a malých náměstích je už cítit závan čerstvého vzduchu, vidět cosi neviditelného, co vás pozve k posezení na lavičce a prohlížení graffiti na fasádách. A když se vás přece jen zmocní obavy, můžete rychle vyjet výtahem nahoru na most do neapolského mumraje. Zabrousit do nejbližšího baru, dát si silnou kávu a jedinečný dort caprese (pozor, nezaměňovat se salátem). Recept pochází z ostrova Capri a je geniálně jednoduchý – mandlová mouka se spoustou čokolády. A večer zasednout v pizzerii k neapolské Margheritě s buvolí mozzarellou, na níž jsou tady v Neapoli právem hrdí.

Neapolský dezert caprese

Život je prostě krásný, a přes všechnu mizérii kterou žijeme, jsme my Neapolci pořád veselí. Toto lidové moudro mi následujícího rána řekl jeden lékař, který žije v renesančním paláci Carafa della Spina, jehož vstupní portál zdobí dvě mořské příšery – Sirény s otevřenými tlamami. Ty sloužily k uhašení loučí, než návštěva vešla do paláce. Kontrast úzké ulice a mohutných vrat s výraznou sochařskou výzdobou funguje jako symbol sociální nerovnosti mezi lidem a jeho pány. Z ulice vcházíte do jiného světa.

Svatá Klára a unikátní rajský dvůr z majoliky

Jedno z keramických sedátek ve dvoře kláštera sv. Kláry

Příběh o tom, jak svatá Klára odklonila bomby a zabránila zničení jedinečného rajského dvora svého kláštera, naprosto zapadá do neapolských reálií. Když 4. srpna roku 1943 spojenecká vojska začala bombardovat město, odnesl to především gotický kostel, ale klášterní dvůr s majolikovými sloupy a sedátky zůstal neporušený. Stejně jako keramický betlém z 18. století, vytvořený během vlády Ferdinanda IV. Bourbonského, velkého podporovatele tradičního neapolského umění betlémů. Při pohledu na jesličky se nám otevírá život v tehdejší Neapoli i na venkově, vidíme řemeslníky a obchodníky, jejichž figurky z keramiky a kovu jsou oblečené v látkách, které se tehdy nosily. Narození Ježíška najdeme na centrální skalce, poněkud nezvykle umístěné mezi antickými ruinami. Scéna má zdůraznit fakt, že křesťanství vyrostlo na troskách pohanské kultury. Ostatně pohanské poklady světového dědictví se mě už několikrát zmocnily při návštěvě Národního archeologického muzea. Koncentrace mramorových soch i památek z Pompejí a Herkulanea je takřka neuchopitelná.

Nejslavnější neapolský betlém z kostela a kláštera sv. Kláry

O další výjimečné soše Kristova těla pod závojem v kapli Sansevero jsem už psala. Místní její význam přirovnávají k Michelangelově Pietě v bazilice svatého Petra v Římě. Myslím, že mají pravdu.

Neapolský Kristus pod závojem

Rajský dvůr kláštera sv. Kláry

Hurá na Procidu

V neděli nastal ten správný čas na výlet. Mezitím, co u nás doma už začalo padat barevné listí ze stromů a podzim se ohlásil v plné síle, v zeměpisné šířce Neapole stále panuje  pozdní léto. Hurá na sopečný ostrov Procida a připít si sklenkou vína na zdraví. Suchozemce plavba po moři a procházka přístavem vždycky dostane. Z výletu se netěšili pouze turisté ze severu, kterých na trajektu bylo pár, ale hlavně Italové v důchodovém věku. Na horní palubě se ke mně přitočil starší prošedivělý pán s vizáží herce Anthonyho Quinna a chtěl si povídat. Jeho ostražitá manželka mu to dovolila pouze na chvíli, pak se obratně postarala o to, aby nás bezpečně oddělila od sebe. I tak mi ale stačil povědět, že jsou z Říma a postěžoval si na místní nepořádek. Upřímně řečeno, zase se tolik od toho římského neliší. „Víte, to co je na jih od Florencie, už je Afrika. Tady na jihu se pravidla nerespektují, není tu žádná civilizace.“ A aby byl podán důkaz toho, co mi řekl, jeho žena jen tak odhodila zmuchlaný papír, který předtím držela v ruce. Mohla jsem si tedy říct, že jsem byla nejen v Neapoli a na Procidě, ale vlastně až v Africe.

text a foto Michaela Krčmová