Nějakou dobu byly cítit nepříjemné otřesy, vysychaly studny a na stěnách se objevovaly nové praskliny, ty staré se zvětšovaly. Příroda vysílala varovné signály, ale lidé žijící pod Vesuvem je nebrali příliš vážně, navíc si chvění země se sopkou vůbec nespojovali. Dny se střídaly jeden za druhým až do onoho osudného, kdy vulkán vybuchl a vypustil do okolní krajiny jedovaté plyny, pemzu a popílek pod nesnesitelným žárem. Všechno živé i neživé ve městech Pompeje, Herculaneum, Stabie, Boscoreale a Oplontis se během dvou dnů ocitlo na věčnosti. Psal se rok 79 n. l. a podle nejnovějších poznatků se tak stalo 24. října.

Koncem října v Pompejích panují chladná rána a teplá slunečná odpoledne. Přesně takový den jsme si vybrali, abychom se prošli fascinujícím antickým městem, které je postupně odkrýváno z několikametrového nánosu po sopečném výbuchu. Prvním objevitelem tohoto mimořádného svědectví minulosti se stal stavitel a inženýr Domenico Fontana. Ve druhé polovině 16. století pracoval v Římě pro papeže Sixta V., ale později se přesunul do Neapole a stal se prvním královským architektem. Během prací na kanále, který měl přivést vodu z řeky Sarno do nedaleké Torre Annunziata, poprvé odkryl zbytky zapomenutých Pompejí. Nikdo tomu však nevěnoval pozornost, a tak trvalo ještě dlouho, než byly zahájeny systematické vykopávky. Impuls k nim dal ve 30. a 40. letech 18. století král Karel VIII. Bourbonský. Španělská šlechta žijící v tradici bigotního katolicismu byla šokována – měla se seznámit s tím, co znamenalo starověké carpe diem.

Impluvium měšťanského domu

I my jsme se rádi seznamovali se životem Pompejanů a začali jsme symbolicky u amfiteátru. Byl vybudován teprve devět let před erupcí, kolem roku 70 n. l., z finančních prostředků místních obchodníků. Strategicky umístěná aréna na kraji města pojala až 20 tisíc diváků a konaly se tu oblíbené gladiátorské hry a zápasy s divokými šelmami. Jejich šílený řev musel doléhat až na opačný konec města k fóru.

Pokračujeme na jedné z hlavních ulic – via dell’Abbondanza (česky Ulice Hojnosti). Obydlí v Pompejích měla svou typickou architekturu: částečně zastřešené atrium, kde se nacházelo impluvium – obdélník nebo čtverec v podlaze, do něhož se sváděla dešťová voda. Vedlejší peristilium (později nazývané triclinium) se zahradou býval vnitřní dvůr se sloupořadím, z něhož se vcházelo do soukromých pokojů. Nechyběla pochopitelně culina ­- kuchyně, ani tablinum – jídelna či místo, kde se přijímaly návštěvy. V každém domě se také nacházel domácí oltář s bůžky – lararium.

Domácí bůžkové

V jednom takovém měšťanském domě Casa del Menandro se v peristiliu zachovala freska sedícího muže s knihou v ruce, údajně zobrazující samotného majitele, řeckého básníka Menandra. Obrázek má žluté pozadí, ale na mnoha jiných freskách je vidět typická červená. Nádherná barva – takzvaná pompejánská červeň se získávala rozemletím rumělky a není to tak dávno, co byla konečně objevena její receptura: zářivosti a trvanlivosti barvy lze dosáhnout tak, že zrnka rumělky se rozdrtí ve dvojí hrubosti a následně v určitém poměru smíchají dohromady. Hned ve vedlejším domě poeticky nazvaném Casa di Venere in Conchiglia (Dům Venuše v mušli) se našla rozměrná nástěnná freska antické bohyně ležérně spočívající ve velké mušli. Dva tisíce let starý a dosti tmavý originál je možné vidět v Národním archeologickém muzeu v Neapoli, v takzvaném Tajném kabinetu.

Na zdi vymalované pompejánskou červení jsou podobizny muže a ženy, jde o pravděpodobné majitele jednoho z domů v Pompejích

Součástí carpe diem byly časté návštěvy divadla. Pompeje se můžou pochlubit hned dvěma – Teatro Grande e Teatro Piccolo (Velké a Malé divadlo). Na chvíli si sedáme na původní mramorové lavice, kde se scházela místní smetánka. Jednak odtud nejlépe viděla na účinkující herce a sochy ve výklencích a pak zcela prakticky měla nejblíže k toaletám, kam se chodilo i zvracet. Obžerství patřilo mezi obvyklou neřest Pompejanů, jak jinak si také vysvětlit velké množství bufetů, zvaných termopilia.

Jedno z více než 30 termopolií

V ničem se nelišily od těch současných. Mohli bychom si v nich koupit sýry, chléb, ovoce, studené i teplé nápoje ze speciálních nádob zapuštěných v prodejních pultech. Během chladného říjnového rána by se nám určitě hodilo teplé víno na zahřátí i kousek chleba z místní pekárny. Ale abychom pak rovným krokem došli k fóru a hlavním chrámům.

Velké divadlo

Ještě předtím však navštívíme Casa del Fauno. Faunův dům, pojmenovaný podle sošky Fauna uprostřed nádržky na dešťovou vodu byl tak výstavní a jeho majitel tak bohatý, že má dokonce dvě atria. Mezi nimi se našla rozměrná mozaika zobrazující bitvu mezi Alexandrem Makedonským a perským králem Dareem III. Jejího autora neznáme, ale určitě ho můžeme označit za velkého umělce.

Směrem do centra míjíme veřejné hranaté kašny, které perfektně zapadají do systému pravidelných ulic.

V Pompejích existoval vodovod, zato tu však nebyla kanalizační síť. Proto velké kameny umístěné přes cestu měly praktický význam. Abychom se nemuseli brodit ve splašcích a zvířecím trusu, můžeme si nadzvednout tuniku a přeskakovat po kamenech na druhou stranu. Bez újmy na šatech jsme se dostali až na rozlehlé fórum, kde se setkávali lidé a kde se obchodovalo. V jeho blízkosti stojí také všechny městské chrámy. Například bazilika, kterou nestačili Pompejané opravit od předchozího velkého zemětřesení v roce 62 n. l., a jejíž sloupy zůstaly poničené ještě před výbuchem Vesuvu. Kromě náboženských kultů se tady provozovaly i písařské, finanční a jiné služby.

Zbytky baziliky poničené už v roce 62 n. l.

Hned vedle baziliky stojí Apollonův chrám a za ním se tyčí vulkán, pro tuto chvíli klidný a majestátně shlížející na rojení turistů. Naštěstí je jich tu tak akorát, nikde se netlačíme a v nedalekém občerstvení ani nemusíme čekat ve frontě na sendvič a kávu. Pro nás nejpůvabnější je chrám bohyně plodnosti Isis – Matky, jejíž roli potom převzala řecká Déméter a římská Ceres. Před chrámem, který překvapuje svými malými rozměry, stojí kamenná nádržka, v níž měla být uchovávána voda z Nilu k očistným rituálům.

Isidin chrám

Ty měly v antické společnosti svá pravidla a provozovaly se především v lázních. Za ty nejstarší v Pompejích jsou považovány Terme Stabiane a v blízkosti fóra také Terme del Foro. Z vykopávek se na světle ocitly dokonce plavecké nádrže. Jak povznášející pocit to musel být, zaplavat si v horkém dni, potom se na lehátku ve stínu nechat masírovat otroky, a přitom nenuceně konverzovat. Služebnictvo během pobytu v lázních hlídalo šatstvo a šperky svých pánů, protože se tady údajně dost kradlo.

Freska z Tajného kabinetu

Abychom ve výčtu významných budov nezapomněli na Macellum – tržnici a Jovův chrám, musíme se u nich na chvíli zastavit a mimo jiné si připomenout, že Pompeje byly považovány za město hříchu, ovšem nijak se nelišily od jiných podobných měst starověku. Byly bohaté a to díky úspěšných obchodům, lidé si proto dopřávali všechny tělesné požitky a přitom nezapomínali na obětování bohům. Plodnost rovná se bohatství a bohatství rovná se úspěch. Domy mnoha obchodníků byly často označovány tabulkou s mužským falem a zdobeny freskami či mozaikami s erotickými motivy.

Freska z Tajného kabinetu

Domovní znamení dávala svému  okolí najevo, že majitel domu je po všech stránkách úspěšný muž. Tyto nálezy fresek i mozaik byly na dlouhou dobu uzavřené v Tajném kabinetu Neapolského archeologického muzea, aby neměly neblahý vliv na morálku návštěvníků. Je jisté, že po otevření kabinetu se jejich chování nijak nezhoršilo.

Veselý Faun z impluvia stejnojmenného domu

Po čtyřech hodinách objevování starých Pompejí bylo načase opustit toho pozoruhodné místo. Bohužel krásné fresky z Casa dei Vetti jsme viděli pouze zprostředkovaně, neboť v domě právě probíhaly restaurátorské práce. Tohle malé zklamání jsme si vynahradili ve Villa dei Misteri, která už je umístěná za městskou bránou. Dionýské slavnosti pití vína plné erotických scén na freskách, které tam na nás čekaly, byly tím nejlepším způsobem, jak se s Pompejemi rozloučit. Bakchanálie (slavnosti boha Dionýsa neboli Bakcha) patřily mezi jedny z nejoblíbenějších neoficiálních rituálů starověkého světa a skvěle korespondovaly se způsobem života místních obyvatel. Chce to kus zdravého sebevědomí nechat si udělat takovou výzdobu v domě. A ten Pompejanům rozhodně nechyběl.

text a foto Michaela Krčmová