Objevit Benátky od moře a mít celé město jako na dlani
Benátky nezačínají mostem mezi pevninskou částí Mestre a Piazzale Roma, jak by se na první pohled zdálo. Most pro vozidla a železniční trať vybudovali až Rakušané, kteří tu padesát let vládli, než bylo Italské království sjednoceno (Benátsko se připojilo v roce 1866).
Snad nejlepší způsob, jak město pochopit a zorientovat se v něm, je vystoupat na zvonici kostela San Giorgio Maggiore na stejnojmenném ostrůvku a podívat se dolů. Na kanál Giudecca a protější Dóžecí palác, Piazettu se dvěma sloupy, Sansovinovu knihovnu a chrám svatého Marka kdysi slavné námořní a obchodní velmoci Serenissimy. Právě odtud do otevřené laguny viva ústí Canal Grande. Je hlavní dopravní tepnou města v délce necelé čtyři kilometry. Stávala tu celnice (kousek vedle je muzeum moderního umění Peggy Guggenheim), kde se kontrolovalo veškeré zboží, jež putovalo do nejrůznějších skladů.
Až do poloviny 19. století bylo možné Canal Grande přejít suchou nohou pouze přes most Rialto, v jehož okolí se od počátku rozvíjelo obchodní centrum. Venetové, kteří v 5. a 6. století prchali před severními kmeny do laguny však nejprve osídlili ostrovy. Jako úplně první to byl ostrov Torcello. Postupem času se blížili více k pevnině a spojovali jednotlivé ostrůvky do jednoho celku, až vznikly Benátky. Jsou administrativně dělené do šesti částí (ale pozor, netýká se to ostrovů, to už nejsou Benátky), a každá z nich má jeden kovový zub na ornamentu gondoly. Odtud také název sestiere – šestina: Castello, San Marco, Cannaregio, Dorsoduro, San Polo a Santa Croce. 
Podívat se na město z ptačí perspektivy, na změť uliček, kopule kostelů a štíhlé věže kampanil, nám poskytne scénář k neuvěřitelnému příběhu města, jež na světě nemá srovnání. Jeho západní část se otevírá k pevnině, zatímco ta severovýchodní do Jadranského moře. Ať si ho zamilujeme, anebo ho haníme, laguna má svou magickou přírodní sílu. Když se v podvečer začne čeřit voda a přichází příliv, nezbývá nám, než fascinovaně pozorovat, že se tak děje přímo pod našima nohama.
text a foto Michaela Krčmová