Na úvodním obrázku je detail Raffaelova plátna Proměnění Páně z Vatikánské pinakotéky (původně namalovaný jako oltářní obraz do kostela S. Pietro in Montorio). Žena v růžovém šatu je podle všeho Giulia Farnese, řečená Julia la bella, legendární kráska renesanční Itálie se špatnou pověstí. Získala ji proto, že byla milenkou papeže Alexandra VI. Borgii, který měl podle všech pravidel žít v celibátu. Navíc Giulia byla provdaná za Orsina Orsiniho a svou veřejně známou nevěrou ho udělala nejslavnějším paroháčem všech dob.

Jenom barva vlasů na obraze nesedí, byla totiž bruneta.

Tizianův obraz La Bella. Kdo může říct, že se nejedná o podobiznu Giulie Farnese? Obraz sice vznikl až po Giuliině smrti kolem roku 1536, ale mohl být namalován podle živých vzpomínek. Tizian později portrétoval také jejího bratra Alessandra, papeže Pavla III. s vnuky.

Naší první zastávkou dlouhé cesty po stopách Giulie Farnese je město Capodimonte.

Cesta se klikatila nahoru a dolů. Na úzkých a špatně udržovaných cestách se před námi otevíraly  tufové rokle porostlé křovisky, následovala rychlá stoupání, aby se překvapivě objevil horizont s modrou hladinou Bolsenského jezera, ležícího asi 130 kilometrů severně od Říma. Nad rozlehlou vodní plochou se povalovaly cáry mlhy a nad krajinou visely temné mraky. Bude další deštivý a větrný den, jakoby nám staří Etruskové ukazovali, co znamená žít v Tuscii. Nenapadlo nás, že tak blízko od Říma najdeme divokou a tajemnou krajinu, plnou starých rozpadajících se hradů.  Na mnoha z nich vládli svého času Farnesové, feudální šlechta sloužící po generace papežům a církevnímu státu.

Proč se zabývat pět století starou historií kolem Giulie Farnese? Alespoň pro ten prostý fakt, že legenda o její kráse a schopnostech přetrvala tolik generací. Proto, že její tvář stále hledáme na obrazech nejslavnějších umělců renesance, aniž bychom si kdy byli jistí, že se nám ji podaří najít. Existují pouhá dvě písemná svědectví o Giuliiných fyzických rysech, o těch povahových žádná. Dá se však leccos pochopit, když se zadíváme na zdejší krajinu. V charakteru místní šlechty najdeme odvahu, bojovnost a především obrovskou touhu uspět.

Bolsenské jezero z proslulé galerie map ve vatikánských muzeích.

Tato freska sv. Kristiny v kostele ve městě Bolsena nenese rysy Giulie Farnese? Vznikla za jejího života kolem roku 1508, když žila na hradě v Carbognanu nedaleko odtud, a lidé ji znali. Autorem fresky je malíř nazývaný il Fantastico z Viterba (vlastním jménem Giovan Francesco d’Avanzarano). Ve Viterbu Giulia pobývala ve farnesovském paláci ve městě, a je dost možné, že malíře inspirovala ke ztvárnění obličeje sv. Kristiny.

Giulia Farnese se narodila kolem roku 1475 v Rocca Farnese v Capodimonte. Místní hrad je v soukromých rukou. „Seš si jistá, že vystoupíš a budeš fotit?“ zeptal se mě můj muž, když mu poryvy větru zahvízdaly kolem obličeje. „Samozřejmě, že budu“ a začala jsem se soukat do jeho motorkářské bundy, kterou jsme naštěstí vezli v kufru auta. Moje oblečení bylo příliš lehké do takové nepohody a prsty jsem měla zkřehlé tak, že jsem ani nedokázala vyměnit objektiv na fotoaparátu. Nezvykle ledový dubnový vichr alespoň rozehnal mraky a občas vykouklo i slunce.

Giulia jako nejmladší čtvrté dítě Piera Luigiho Farnesa a Giovannelly Caetani vyrůstalo spolu se staršími sourozenci – sestrou Girolamou a bratry Angelem a Alessandrem (budoucí papež Pavel III.) v místnostech hradu s okny, jimiž bylo možné přehlédnout celé jezero s jeho dvěma ostrůvky: Bisentinou a Martanou.

Rocca Farnese v Capodimonte

Giuliin dědeček Ranuccio nechal na Bisentině vybudovat rodinné mauzoleum. Na jeho náhrobku z roku 1450 sochař Isaia z Pisy vytesal dva proti sobě vzepjaté koně s rohem uprostřed hlavy. Kůň odkazuje na tradiční vojenskou kariéru mužů z rodu Farnesů a přidaný roh z něj vytváří jednorožce – bájný symbol o čistotě, síle a mimořádných schopnostech. Opět tu narážíme na něco podstatného, co utvářelo muže i ženy z tohoto rodu.

Paní Maria Pace Guidotti, která na Bisentině pracovala tři desítky let jako průvodkyně a napsala taky průvodce, mi barvitě vylíčila, jak to s mauzoleem dnes vypadá: „Když rodina Farnesů upadla do nemilosti, našli se lidé, kteří posmrtné schránky otevřeli a jejich obsah vyházeli do jezera. Dokonce neušetřili ani dlaždice v kostele, na nichž byla farneská lilie. Kusy rozbité keramiky se našly ve vodě na dně. Já jsem viděla pouze jednu lebku a pár kostí, o nichž se soudí, že jsou to Ranucciovy ostatky. Když měly být poskytnuty k vědecké analýze, rodina del Drago která tehdy Bisentinu vlastnila, s tím nesouhlasila. A tak stále nevíme, komu patřily.“

Ostrůvek Bisentina a jeho kostely

Po smrti Piera Luigiho se hrad Rocca Farnese v Capodimonte stal sídlem prvorozeného syna Angela, který tu v roce 1494 zemřel na mor. Bylo mu sotva třicet a neměl mužského potomka. Tuto rodovou větev Farnesů označovanou jako linie z Ischie di Castro mohl tedy zachránit pouze mladší Alessandro, v té době již jmenovaný kardinálem, ale bez kněžského vysvěcení. Toto „břímě“ vzal velmi vážně a s konkubínou Silvií Ruffini zplodil tři syny a jednu dceru, které legitimizoval Julius II.

Jednorožec na bráně v Ischii di Castro

U malého přístaviště v Capodimonte jsme objevili snad jedinou otevřenou kavárnu toho větrného sobotního dopoledne. Bylo v ní narváno, ale výhled z tepla místnosti prosklenými dveřmi na čeřící se jezerní hladinu nás usmířil s rozzlobenými živly. Jenom romantický výlet lodičkou na Bisentinu se odložil na příště.

©Text a foto Michaela Krčmová