Na svátek svatého Václava 28. září roku 1354 se český a římský král Karel IV. vydal z Prahy na svou císařskou korunovační jízdu. Nebyla náhoda, že si k odjezdu vybral zrovna svátek patrona českých zemí. I on sám byl pokřtěn jako Václav, byť v historii bude znám pod jiným jménem.

Karel IV. je velmi ctižádostivý a inteligentní král, obratný diplomat vědomý si svého postavení. Chce z Prahy vytvořit moderní středověkou metropoli, má velkolepé urbanistické plány. K posílení politického vlivu a získání finančních zdrojů potřebuje jedno jediné: císařskou korunovaci, která mu zajistí patřičný respekt nejsilnějšího panovníka Evropy. Navíc je značně zbožný a doslova posedlý sběrem svatých ostatků. Není lepšího místa v Evropě, než jsou italské kostely a kláštery plné relikvií a dalších artefaktů spojených s prvními křesťanskými mučedníky.

Krále doprovází družina o počtu tří set jezdců. Jeho cesta vede z Prahy do Horní Falce, do města Sulzbach, kde často přebývá v jednom hostinci, jenž tu dodnes stojí. Dále přes Norimberk, Řezno až k hranicím Julských Alp. Ty je třeba překročit ještě dříve než začnou padat sněhové vločky. Po přechodu horských průsmyků je to jen kousek do Udine, jednoho ze sídelních měst akvilejského patriarchy. V roce 1354 je jím nevlastní Karlův bratr Mikuláš Lucemburský. Karel se stane jeho hostem a bude vyčkávat na příhodnou chvíli pro příjezd do Milána, kde vládne rod Viscontiů v čele s biskupem Giovannim Viscontim.

Viscontiové se poměřují s Lucemburky

Viscontiové, tento vlivný lombardský rod, který vytvořil milánské vévodství (1277 – 1395), nemá Lucemburky v lásce. Před dvaceti lety si přál mladého kralevice Václava sprovodit ze světa. A protože travičské dovednosti středověké a renesanční Itálie dosahovaly mistrovské úrovně co do jedovatých ingrediencí i způsobů jejich použití, pokusí se ho otrávit. Naštěstí neúspěšně, odnese to pouze pár členů kralevicova doprovodu.

Během pobytu v Udine Karlovi přeje štěstí. Jeho největší nepřítel Giovanni Visconti náhle umírá. Cesta do Milána je volná. Nepůjde jen o zdvořilostní návštěvu u vládců Lombardie, nýbrž o příležitost získat korunu lombardských králů, kterou jsou podle tradice korunováni také králové římští.

Synovci zesnulého Giovanniho Viscontiho nabízí budoucímu císaři ruku ke smíru a otevírají mu i jeho průvodu městské brány. Symbolicky 6. ledna 1355 na svátek Tří králů je naplánována Karlova korunovace.

Bazilika svatého Ambrože v Miláně, místo korunovace Karla IV. železnou korunou

Koruna, jíž má být korunován, pochází z období mezi 4. a 8. stoletím našeho letopočtu. Jedná se současně o svatou relikvii, neboť je v ní podle legendy roztavený hřeb z Kristova kříže. Proto se jí také říká koruna železná. Stala se součástí pokladu baziliky svatého Ambrože, patrona města Milána. Ta byla hlavním milánským kostelem, sídelním místem milánského biskupa ještě před výstavbou milánské katedrály.

Železná koruna září v kapli langobardské královny Theodolindy

Železná koruna lombardských králů je dnes uložená v kapli královny Theodolindy ve městě Monza, asi 50 kilometrů od Milána. V místním katedrálním muzeu ukazují její repliku, ale originál je ukrytý v malé oltářní skřínce vyložené rudým sametem. Jde o vytříbenou zlatnickou práci tehdejší doby. Na první pohled působí jednoduše, jako čelenka či diadém, ale v záři zlata se projevuje její magická síla. Škoda, že jedna část byla ukradená a koruna je kvůli tomu po obvodu menší.

Karel IV. si mohl připsat první z úspěchů své velkolepé korunovační jízdy, která se protáhla na šest měsíců a jejímž vrcholem se stala císařská korunovace v Konstantinově bazilice v Římě. Svým milánským pobytem podmíněným obratnými diplomatickými jednáními prokázal, že je hoden poct velkého panovníka.

Průčelí katedrály v Monze, uvnitř je kaple královny Theodolindy

Železná koruna neopustila hranice Lombardie, po Karlově smrti jí byli korunováni synové Václav IV. a Zikmund. Karlovou korunovací na svátek Epifanie 6. ledna 1355 se městské brány znovu otevřely, aby se Milán rozloučil s novým lombardským králem z rodu Lucemburků. Karlova družina pokračovala na jih do Toskánska, konkrétně do města Pisa. Tam se k němu připojila královna Anna Svídnická v doprovodu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Cíl byl na dosah. Řím ve svých středověkých troskách měl brzy přivítat nového německo-římského císaře. Praha se navěky měla propojit s Věčným městem.

Ve střední Itálii měla vzniknout lucemburská signorie, ale z původních plánů sešlo. Na jejich památku však zůstala pevnost u města Luccy pojmenovaná Montecarlo – Karlův vrch. O ní v některé z dalších reportáží na Vypravetitalii. cz

text a foto Michaela Krčmová, úvodní foto Wiki volné dílo