Vztahy mezi vévodou Alfonsem I. a Tizianem Vecelliem začínají v roce 1516, kdy malíř pobývá v únoru a březnu na estenském dvoře. Avšak věhlasný portrétista během tohoto dvouměsíčního pobytu nenamaloval vévodův ani vévodkynin portrét. Lucreziina podoba tak zůstává stále zahalena tajemstvím, i když existují malby Pinturicchia a Bartolomea Veneta.

Zřejmě nejvěrnější zobrazení Lucrezie na stříbrné rytině. Vznikla v roce 1514 a Lucrezie je na ní společně se synem Ercolem II. před svatým Maureliem. Rytina je uzavřená v trezoru baziliky svatého Jiří ve Ferraře, v kostele je vystavena pouze její fotografie.

Tizianova malířská díla pro Alfonse I. vznikají až po Lucreziině smrti, která nastala v červnu roku 1519. Jde o cyklus bakchanálií – tří obrazů (Offerta a Venere nebo také Festa degli amorini, Bacco e Arianna a Baccanale degli Andrii) pro vévodovy soukromé komnaty, takzvané camerini d’alabastro. Mohl tu být také Tizianův portrét Laury Dianty, která se v Alfonsově životě objevila kolem roku 1520 (na obrázku v úvodu článku).

Pamětní medaile vydaná ke sňatku Alfonse I. a Lucrezie Borgii v roce 1502.

Tmavooká krasavice s perlovou pletí pocházela z lidové ferrarské vrstvy. Stala se oficiální vévodovou družkou a držela si svůj malý dvůr v paláci, který ji Alfonso nechal postavit v těsné blízkosti hradu. Stojí dodnes a je známý jako palác Avanti. Z jejich vztahu přišli na svět dva synové: Alfonso a Alfonsino, jež otec uznal za vlastní a postaral se o jejich budoucnost. Alfonso získal od vévody statky v oblasti Montecchio Emilia a jeho syn Cesare d’Este se zanedlouho stal jediným mužským následníkem rodiny. Mladší bratr Alfonsino však zemřel v sedmnácti letech.

V jedné z prvních místností ferrarského hradu je na stěně namalován rodokmen končící právě jménem Cesareho, vnukem vévody Alfonse I. a Laury Dianty. Lauřin portrét od Tiziana (pravděpodobně jedna z dobových kopií) zaslal Cesare darem císaři Rudolfovi II. do Prahy do jeho proslulé obrazové sbírky. Jako výraz díků za to, že císař uznal jeho původ i léno. Jak je dobře známo, Rudolfovu obrazárnu vyrabovali Švédové a portrét Laury Dianty skončil v rukou švédské královny Kristiny. Ta ho po své konverzi ke katolickému náboženství odvezla s sebou do Říma.

Lauřina letní rezidence Delizia del Verginese asi 20 km od Ferrary

Protože nikdy nebyl nalezen doklad o údajném sňatku Alfonse I. a Laury Dianty, rod pokračoval v linii legitimních potomků, ale Alfonso II. ani se svou třetí manželkou neměl děti. Podle staré smlouvy měla  v tomto případě Ferrara připadnout církevnímu státu. Cesare se ještě pokusil převzít moc a prohlásil se ferrarským vévodou, ale nakonec uprchl před papežským vojskem do sousední Modeny, kterou udělal novým sídelním městem rodu d’Este.

Na scéně se objevuje kardinál Pietro Aldobrandini, synovec Klimenta VIII., který v roce 1598 triumfálně přebírá město. Je zobrazený, jak stojí na balkoně hradu a přijímá ovace. Zasklený balkon je dnes součástí kavárny, a tak bylo moje setkání s historií velmi autentické. Kardinál byl velkým sběratelem umění a svůdníkem, a proto není žádným překvapením, že cyklus Tizianových bakchanálií vytvořených pro Alfonse I. skončil v jeho soukromé sbírce.

Ferrara zůstala na hranicích církevního státu, konzervovaná ve svých renesančních hradbách a vzpomínkách na mimořádné osobnosti, které jí po několik staletí vládly. Díky tomu si dodnes zachovala svou podmanivou atmosféru s vysokou kulturou městského života, výbornou kuchyní a krásnými památkami. Nejoblíbenější recepty a místní delikatesy pocházejí právě z období ferrarského Cinquecenta, z kuchyně proslulého Cristofora Messisbuga.

Ferrarské cappellacci: plněné těstoviny s dýní a masové ragú podle Messisbugova receptu.

© Michaela Krčmová