Zdánlivě neživé a mlčenlivé zdivo ferrarského hradu vypráví mnoho příběhů milostné vášně, ten nejstarší o Ugovi a Parisině. O něco později ten o devatenáctileté Angele Borgia, dvorní dámě a sestřenici vévodkyně Lucrezie, jak jsem se zmínila v předchozím příspěvku.

K události s tragickým koncem dojde prvního listopadového dne roku 1505, kdy se na cestě mezi Ferrarou a Belriguardem potkají dva z pěti bratrů estenského rodu. Nejmladšímu Giuliovi zkříží cestu jeho starší bratr kardinál Ippolito. Oba beznadějně milují stejnou ženu s andělským jménem, která právě pobývá s vévodkyní v letní rezidenci v Belriguardu. Angela se jednoho dne dopustí neopatrného výroku, zaznamenaného kronikáři, který celou událost vyprovokuje. Mocnému kardinálovi vmete do obličeje tato slova: „Nemohu Vás milovat, protože oči dona Giulia jsou mnohem krásnější než ty Vaše.“

Pozůstatek estenské rezidence Belriguardo

Rozdíl mezi bratry je patrný. Spanilý Giulio sklízí úspěchy u žen a jeho milostný vztah s Angelou už nese své následky. Zanedlouho Angela porodí nemanželské dítě, pod ochranou vévodkyně však zůstává klidná. Ippolito zvyklý udílet rozkazy a vybírat si „ovečky“ ze svého stáda dle libosti, svůj neúspěch nese s potlačovanou nenávistí.

Milenec překonává patnáctikilometrovou vzdálenost mezi oběma místy sám na koni, kardinál se svým obvyklým doprovodem šlechticů a ozbrojenými strážci. Okamžitě si uvědomuje mimořádnost tohoto setkání i svou převahu nad osamělým jezdcem. V záchvatu slepé žárlivosti vykřikne směrem ke stráži tento hrůzný rozkaz: „Zabijte jej a vyškrábejte mu oči!“ Muži připravení splnit kdykoli a jakékoli přání svého pána, strhnou dona Giulia z koně a vážně mu poraní zrak. Když se v podzimním slunci zaleskne meč jednoho z útočníků, kardinál celou akci zastavuje a v náhlém prozření mysli začne ujíždět z místa činu směrem k Mantově, aby tam našel útočiště u své sestry Isabelly a švagra Francesca Gonzagy.

Giulio zůstává zakrvácený ležet v trávě. Naštěstí se mu brzy dostane pomoci, ženy okamžitě povolají ke zraněnému lékaře a střídají se u jeho lůžka. Za šest dnů je převezený do ferrarského hradu a z jeho komnat jsou odstraněna všechna zrcadla. Ferrarský vévoda Alfonso, nejstarší z bratrů, čelí rodinnému skandálu nebývalých rozměrů s možnými politickými dopady. Po čase se však Ippolito smí vrátit na ferrarská území a oba bratři se na naléhání vévody usmíří.

Ale proč je tedy na hradě cela dona Giulia? Kladu si otázku a nacházím na ni odpověď u historičky Marii Bellonci. Kardinálův nepotrestaný zločin zažehl plamínek pomsty. Bratři Ferrante a Giulio společně se třemi dalšími komplici připravují vévodovu vraždu s pomocí jedu. Nemohou se však dohodnout na jejím provedení, i když příležitostí je bezpočet, protože Alfonso je zcela důvěřivý a nebezpečí si neuvědomuje. Jeden z kompliců však zradí a následuje veřejná poprava tří zrádců, ale dvěma bratrům je dána milost s doživotním vězením.

Ariostův dům ve Ferraře

Chtělo by se říct: poéma jako z pera Ludovica Ariosta, básníka, který pracoval ve službách kardinála Ippolita i vévody Alfonsa. Jeho Zuřivý Roland na pozadí bojů křesťanů s muslimy vypráví příběh paladina krále Karla Velikého, Rolanda, jenž přijde o rozum kvůli krásné Angelice. První verze Ariostova celoživotního díla vychází v roce 1516 a je věnována kardinálu Ippolitovi. Docela zajímavá souhra okolností i jména ženské hrdinky, že ano?

Lví věž

Roland nakonec s pomocí přátel svůj ztracený rozum najde, zatímco don Giulio a don Ferrante si trest odpykávají desítky let v hradním vězení, v přízemí Lví věže u vodního příkopu. Ferrante zemře v cele ve svých šedesáti jedna letech a Giulio z ní vyjde jako jednaosmdesátiletý stařec v roce 1559 díky vévodovi Alfonsovi II., vnukovi svého bratra. Více jak padesát let nemůže vstoupit do svého vlastního paláce postaveného na dohled ferrarského hradu. Stopy po dítěti, které se Angele narodilo v prosinci roku 1505, se zcela ztratily a Angela byla provdána s jediným cílem. Aby jednou provždy opustila estenský dvůr.

Ercoleho třída, kde v pozadí stojí Giulianův palác

© Michaela Krčmová