Jsme v prvním století před naším letopočtem ve starověkém Římě, kdy se poprvé v dějinách republiky ustavil takzvaný první triumvirát (60 – 53 př. n. l.) jako politické spojenectví tří mužů: Gaia Julia Caesara, Gnaea Pompeia Velikého a Marca Licinia Crassa. Jedna z prvních opozičních smluv, jejíž aktéři sice zemřeli násilnou smrtí, ale svou novou politickou taktikou zahájili nezvratný proces změny od republikánských pořádků k císařství.

Spojení mezi Caesarem a Pompeiem bylo navíc utuženo i rodinnou vazbou, která bránila hrozícím sporům. Pompeius se oženil s Caesarovou dcerou Julií, kterou velmi miloval. Dostal se tím do posměšných řečí, neboť se neslušelo mít vášnivý vztah s vlastní ženou, takové role byly vyhrazeny milenkám. Julie však v roce 54 př. n. l. zemřela při porodu a touto tragédií se také narušil křehký mír mezi Pompeiem a jeho tchánem.

Ještě před Juliinou smrtí otevřel Pompeius první kamenné divadlo v Římě, kde do té doby mohla stát pouze divadla dřevěná a přechodná, aby nenarušovala dobré mravy lidu. Byl to grandiózní projekt: na jednom konci uzavřená scéna, stupňovité hlediště, na jehož vrcholu byl umístěn chrám Venuše Vítězné. Právě díky příslibu vybudování chrámu dostal Pompeius povolení ke stavbě. Před divadlem se rozkládala rozlehlá veřejně přístupná zahrada s kašnami a sochami. Na druhém konci komplexu stála Pompeiova kurie s konzulovou sochou v nadživotní velikosti. Byla umístěná v dnešní oblasti Largo di Torre Argentina, kde je možné vidět antické vykopávky několik metrů pod náměstím. To byla tehdy úroveň římského terénu.

Rekonstrukce Pompeiova divadla v oblasti Largo di Torre Argentina v Římě. Pod číslem 10 je divadelní scéna, číslo 9 jsou zahrady vedoucí k Pompeiově úřadu

Pompeiova socha z růžového mramoru, dnes v palazzo Capodiferro Spada

Pompeiova antická socha byla nalezená ve vicolo dei Leutari během stavebních prací v roce 1552. Svou polohou zasahovala do pozemků dvou vlastníků a přivolaný soudce prý rozhodl, že má být rozdělená na dvě části. Kardinál Girolamo Capodiferro se takového rozsudku zhrozil a oznámil jej papeži Juliovi III. Ten vzácnou vykopávku odkoupil a poté daroval kardinálovi do jeho nového paláce, kde už zůstala. Podle legendy byl u podstavce s Pompeiovou sochou zavražděn Julius Caesar.

Orchestřiště divadla je možné zaznamenat v oblouku ulice via della Grotta Pinta a některé zbytky sloupů a výzdoby se ukrývají ve sklepních prostorech nedaleké restaurace Pancrazio na Piazza del Biscione.

Pompeiovo ego se prezentovalo divadelními představeními, gladiátorskými zápasy a souboji s divokými šelmami, které se ve velkém dopravovaly do Říma. Dekadentní a krutá zábava otupovala a věštila přicházející změnu, protože byla prolomena do té doby respektovaná tabu republikánských společenských pravidel. Zbytečná smrt hrdých a svobodných zvířat předznamenala i konec triumvirů.

Mramorová tabulka znázorňující souboj se lvem

Jako první umírá bohatý obchodník Crassus, jehož skon v daleké zemi v roce 53 př. n. l. obestírá tajemství, jež dalo vzniknout úsloví – chamtivý jako Crassus. Bojoval s Parthy, a přestože byl zkušeným vojevůdcem – porazil například vzpouru otroků vedenou Spartakem – při vyjednávání míru mu Parthové usekli hlavu. Existuje však také verze, která říká, že byl zabit obzvlášť krutým způsobem. Do krku mu nalili rozžhavené drahé kovy, protože ze všeho na světě nejvíc ho zajímalo hromadění vlastního bohatství.

Caesar a Pompeius spolu začali bojovat o nadvládu nad Římem a jejich osobní konflikt vyústil v občanskou válku. Přestože Senát zakázal návrat Julia Caesara z Galie v čele s armádou, on překročil říčku Rubikon a valil se na město. K nevyhnutelnému střetu mezi Pompeiem a Caesarem pak došlo v Řecku v roce 48 př. n. l. a poražený Pompeius utekl do egyptského exilu. Ptolemaios XIII. ho na radu svých úlisných rádců nechal zavraždit, aby se tak zavděčil Caesarovi. Jenže ten, když spatřil Pompeiovu hlavu, ustrnul a dal se do pláče. Po následující vítězné válce s Egyptem se Ptolemaiovi pomstil, zabil ho a na trůn posadil jeho sestru Kleopatru. To už je ovšem poněkud jiný příběh.

Caesar byl v Senátu prohlášen doživotním diktátorem, ale věrní republikáni se nehodlali s vývojem událostí smířit. Zorganizovali spiknutí, jehož cílem bylo Caesarovo zabití. Byl mezi nimi i Marcus Iunius Brutus, syn Servilie. Vážená římská matróna, vdova po významném republikánovi z rodu Iuniů, byla Caesarovou životní láskou a Brutus s velkou pravděpodobností jeho pokrevním synem. Alespoň se takto dá dobře vysvětlit poslední Caesarovo zvolání: „I ty, můj synu?“

Březnové Idy roku 44 př. n. l. se zapsaly do kalendáře politickou vraždou, jež změnila svět a nezabránila tomu, co se stejně muselo stát. Heslem budoucích císařů se stalo úsloví „chléb a hry“ a netrvalo dlouho, než si Caesarův adoptivní syn Octavianus a první císař Augustus postavil své vlastní kamenné divadlo pojmenované Marcellovo. Jeho zbytky na rozdíl od toho Pompeiova stále stojí nedaleko Kapitolu.

Marcellovo divadlo vybudované císařem Augustem, pojmenované podle jeho předčasně zemřelého synovce

text a foto Michaela Krčmová