29 Zář Brindisi: Město, kde končí královna všech cest Via Appia
Nejpůsobivější by bylo přijet do Brindisi po moři. Člověk by si tak mohl představit, jak se blíží do jednoho z nejdůležitějších přístavů starověku, do mořské brány, která se otevírá či zavírá z Apeninského poloostrova směrem k Řecku a dál na východ.
Amfory na obrázku nejsou žádné repliky, nýbrž dva tisíce let staré nádoby z pálené hlíny sloužící pro přepravu tekutin. Vyrobili je hrnčíři z poloostrova Salento. Z Museo Archeologico Piazza Duomo
V podpalubí připlouvající obchodní lodi jsou naskládané velké amfory s vínem a olivovým olejem, kameny na mletí obilí, na horní palubě otroci rozšířenýma očima vyhlíží pevninu a paže veslařů zabírají v čím dál pomalejším tempu. Zvedá se ranní vítr a čeří modravou hladinu Jadranského moře.
Po přiražení ke břehu se posádka dostane do obvyklého přístavního mumraje. Nakládky a vykládky zboží, povely kapitánů, do toho všeho povykování prodavačů a smlouvání o cenách, vůně a pachy se mísí dohromady. V oparu nového dne se na cestu vydávají i vojáci osmé římské legie císaře Augusta, aby ve východních provinciích svou přítomností pomohli nastolit pořádek podle římských zákonů. S vojáky a obchodníky na lodích cestují i koně. Za pár století odtud budou odplouvat poutníci do Svaté země, následováni křižáky. Zatím, v době vlády císaře Augusta, je však Ježíš ještě chlapec, jehož osud proroka nebyl dosud naplněn.
VIA APPIA REGINA VIARIUM
Tehdy v Brindisi neexistovala promenáda podél moře, ani schodiště vedoucí od dvou korintských sloupů dolů k vodě. Podle tradice tady končí královna všech cest: Via Appia. Spojovala Řím s východním pobřežím v Brundisiu (Brindisi), ve městě, které vybudovali Řekové, když expandovali a zakládali nové městské státy Velkého Řecka. Byli to také Řekové, kteří na Apeninský poloostrov přivezli olivovníky a naučili Římany jíst ryby.
Nejmenší jednotka legie čítající osm legionářů plus velitele. Spali společně v jednom stanu
Ale vraťme se ke královně všech cest. Právě pod tímto názvem byla v červenci roku 2024 zapsána na seznam kulturního dědictví Unesco: VIA APPIA REGINA VIARIUM. Měří 650 kilometrů a prochází čtyřmi italskými kraji: Lazio, Kampánie, Basilicata a Puglia. Začíná v Římě branami Porta Capena a Porta Appia. Začátek jejího budování připadá na rok 312 před n. l. a dobudována byla 191 n. l. Inizioval ji republikánský politik Appius Claudius Caecus. Mnohé její části jsou zachované, zejména úsek za branami Říma, mnohé části se staly součástí krajiny či jiné výstavby.
Cesta byla široká něco přes čtyři metry a po obou stranách byly chodníky z udusané hlíny v šířce 1, 5 metru. V 1. století př. n. l. byla Via Appia opatřena milníky, každou míli, tj. 1,478 metrů byla označená vzdálenost od římského fóra a k nejbližšímu městu. Každých deset mil, tedy asi 15 kilometrů, byly odpočinkové stanice a možnost výměny koně. Co jiného jsou naše dálnice, které se sice počítají na kilometry a naše auta schovala koňskou sílu pod kapotu?
Originální hlavice sloupu v Brindisi
Caesar v Brindisi nabídl Pompeiovi poslední smír
Ještě na konci éry republikánského Říma, kdy se republika ocitla v hluboké krizi, jež skončila postupnou proměnou v císařství, se v Brindisi odehrály klíčové okamžiky občanské války mezi Juliem Caesarem a Gnaem Pompeiem.
V zimě roku 49 př. n. l. se přes zákaz Senátu vracel Caesar do Říma s armádou. K tomuto historickému faktu se váže známé rčení o překročení Rubikonu, odkud už není návratu zpět. Rubikon je z geografického hlediska malá řeka.
17. ledna téhož roku v Římě zasedá Senát. Zasedání je bouřlivé, nervózní a prokonzul v Hispánii Pompeius čelí velké kritice. Zasáhne ho na nejcitlivějším místě: udeří na samotnou podstatu jeho ega, domýšlivosti a pocitu nadřazenosti. Pompeius zazmatkuje a se skupinou senátorů uprchne z Říma směrem na jih až do Brindisi, odkud se snaží dostat s flotilou lodí do Makedonie a Řecka. Začíná období obrovské politické nestability a občanské války katastrofálních rozměrů. Caesar bojuje s Pompeiem o nadvládu nad Římem.
Caesar Pompeia pronásleduje a nařídí blokádu přístavu. Současně vysílá posly a nabízí smír. To je však ze strany Pompeia odmítnuto. Přesně tři měsíce od onoho ostudného zasedání senátu vyplouvá Pompeius 17. března se svou flotilou na východ a Caesar vzápětí mění taktiku vůči nepříteli. Rozhodne se nejprve porazit Pompeiovy legie v Hispánii (což čítalo asi 60 tisíc mužů), a poté se vrátit do Brindisi, aby pokračoval v Pompeiově pronásledování. Caesar italské břehy opustil 4. ledna roku 48 n. l. a nepřítele nakonec definitivně porazil u Fársaly. Pompeius utekl dál do Egypta.
Pro zájemce o informace, co všechno předcházelo této krizi republiky a jak nakonec všichni aktéři dopadli, čtěte článek na Vypravetitalii.cz o nejznámější politické vraždě všech dob:
Vergiliův národní epos Aeneias
Vracíme se na Vergiliovo schodiště v Brindisi, kde zůstal jen jeden z původních dvou sloupů, neboť v roce 1528 jej Brindisané věnovali do sousedního města Lecce. „To byli tedy blázni!“ stěžují si místní. „Jak jen mohli!“ Jenže tímto způsobem lidé tehdy vyjádřili vděk svatému Oronziovi za skončení morové epidemie.
Zatímco sloup v Brindisi zůstal v původním stavu a jeho originální hlavice s vyobrazenými pohanskými božstvy je vystavena ve veřejném paláci v centru města, jeho bratr v Lecce prošel velmi necitlivou úpravou. Byl obroušen a zeštíhlen a na jeho hlavici byla posazena socha svatého Oronzia.
Náměstí svatého Oronzia v Lecce. Upravený sloup z Brindisi
Nabízí se docela důležitá otázka: K čemu ty sloupy vlastně sloužily? Odpověď, která nás nejspíš napadne jako první, a totiž, že sloužily jako maják, je dost nepravděpodobná. K určité orientaci však sloužit mohly, navíc také mohly ohraničovat nějaký prostor, například fórum nebo tržiště. Místo, kde se konala shromáždění a konaly oběti. Což mohl být i chrám. Sloupy pocházejí z 1. století n. l., kdy v Římské říši vládla julsko-klaudijská dynastie, tedy císař Augustus a jeho následovníci.
Zachovala se docela bohatá dokumentace k tomu, jak to v takovém přístavu chodilo, jaké úřední záznamy se kdysi pořizovaly, jak vypadaly obchodní listiny, smlouvy, doklady o placení. V samotném Brindisi se při vykopávkách odkryl kus starověkého města i jeho hlavní silnice, kde jsou stále vidět stopy po kolech povozů. Spousty nádherných amfor, nádobek na balzamovací a vonné oleje, misek, pohárů, a to dokonce skleněných. Sochy pohanských bohů, i jejich miniatur, masek a dalších artefaktů. Naprostý vrchol pak představují zbytky bronzových soch, které v 90. letech minulého století nalezli potápěči u poloostrova Salento. Z moře vyzdvihli kus bronzového křídla, torza bojovníků i antických bohů. K vidění ve dvou fantastických muzeích v Brindisi: v Palazzina Belvedere na promenádě u moře a v Museo Archeologico na náměstí Piazza Duomo.
Nad Vergiliovým schodištěm stával dům, v němž své poslední dny dožil velký římský básník Vergilius (zemřel v roce 19 př. n. l.). Je autorem eposu Aeneis po vzoru Homérových Iliady a Odyssey. Politická objednávka od císaře Augusta měla mytizovat příběh o vzniku národa a nejdůležitějšího města na světě – Říma.
Nad schodištěm stával Vergiliův dům. Připomíná ho pamětní deska
Samotná Aeneis je o cestě Aeneáse, který prchl z hořící Tróje, na ramenou přitom nesl starého otce a doprovázel ho syn (jistě si vzpomenete na nádherné Berniniho mramorové sousoší v galerii Borghese v Římě). Po mnoha dobrodružstvích včetně tragické sebevraždy kartaginské královny Didó se nakonec dostal do Lazia a stal se praotcem italského národa na počátku věků starověké římské civilizace. Aeneis bylo poslední Vergiliovo monumentální dílo, které v několika pasážích zůstalo nedokončené.
Příběh, který se pod hvězdnou oblohou jadranského pobřeží Puglie tak báječně vypráví.
Gian Lorenzo Bernini: Aenea, Anchís a Askanios prchají z hořící Tróje, Galleria Borghese Řím
Zdroje: Pierfrancesco Rescio: Percorrendo La Via Appia (Schena editore, 2019), Luciano Canfora: Gaius Iulius Caesar (Vyšehrad, 2007), Museo Archeologico Piazza Duomo Brindisi
text a foto Michaela Krčmová