Horká červencová noc. Na louce před sochou Proserpiny v parku Bomarzo jsou stoly prostřené bílými ubrusy, na každém talíři složený látkový ubrousek, vedle lžíce a vidlička. Má pouze dva bodce, neboť v 16. století se jiná nepoužívala. I lžíce má podivně kulatý tvar, protože se nepřikládala k ústům ze strany, ale držela se v pěsti kolmo k nim. Hliněné poháry na víno a vodu, stejně tak karafy. Květinové dekorace a etažéry s ovocem. Iluze je dokonalá, obzvlášť když vás ke stolu doprovázejí kejklíři na chůdách. Pomalu se snáší soumrak, ale velké ochlazení nepřináší. Je stále velmi teplo, které ještě zvyšují živé ohně. Pod kotlíky polévky, pod rožněným selátkem a roštem se špízem. Menu o několika chodech je připravováno podle skutečných receptů starých skoro pět set let.

Zúčastnila jsem se (autorka článku) v dobovém kostýmu a bylo velmi zvláštní setkat se s hrdiny knížky, kterou jsem napsala. Barva etruského slunce končí právě takovou slavnostní večeří

Můžete cynicky poznamenat, že vás takové hrátky na minulost nezajímají, ovšem jen do té chvíle, než se ocitnete na místě. Atmosféra je fascinující, starý park plný záhad a nevysvětlitelných soch vás brzy dostane do své moci.

Na stolech bylo také vytištěné menu v historické italštině, aby všichni věděli, co je čeká🙂

Jako předkrm pouze zelenina na roštu, na stole nejsou žádná dochucovadla, ani sůl. Ta byla velmi vzácná a drahá. Má sousedka po pravici odmítá zeleninu jíst. Pro ni je bez chuti, žádný ocet nebo alespoň trocha olivového oleje tu nejsou.

Chci ochutnat a nabírám si kousek dýně. Až do objevení Ameriky lidé v Evropě netušili, že nějaká dýně existuje. K tomu zelený salát pro lepší trávení. Další chody rozhodně nebudou odpovídat dnešním trendům zdravého stravování.

Za židlemi s vysokými opěradly jsou ve tmě schované sochy šišek a žaludů, na zemi hoří kulaté louče. Ceremoniář si bere slovo a uvádí vzácné hosty: před očima mi defilují postavy z knížky, kterou jsem napsala. Lidé z masa a kostí, herci, kteří zasednou v čele stolu a pozdraví prostý lid. Přijely šlechtické páry z blízkých vesnic, členové rodin Farnesů, Orsiniů, Anguillara, Acquavia a další. Jedna postarší dáma Orsiniová se posadí k nám na volnou židli, aby dala blahosklonně najevo, že ji kontakt s obyčejnou chátrou zas tak nevadí. 

Praporečníci ohlásí nejdůležitější dvojici dnešního večera: Piera Francesca Orsiniho řečeného Vicino a jeho manželku Giulii Farnese. Nevybrali špatné typy – Vicino je podobný vyobrazení na pamětní medaili, jež je jediným zachovaným důkazem o jeho podobě. Farnese je tmavovlasá a tmavooká – velmi správně. Žádná románová blondýna s modrýma očima. Na tváři poněkud unavený úsměv, který prozrazuje, že její oděv se závojem na vlasech ji zahřívá víc, než by si přála.

Kromě jídla je třeba se také bavit. Přicházejí hudebníci a tanečníci. Vzápětí se před stolem rozezní arménská flétna, když arménská princezna zahraje a zazpívá svým hostitelům. Jmenuje se Sona Gasperini Hakobyan a během večera jsme se spřátelili. Tón jejího nástroje je tak podmanivý, tak exotický. V dobré italštině nám v rychlosti vypráví svůj příběh:

„Přišla jsem do Itálie, abych tu učila náš tradiční tanec a hru na flétnu. Onemocněla jsem a dostala vysoké horečky. Ujala se mě jedna rodina, která mě zachránila. Nakonec mě v pětatřiceti letech adopotovali,“ směje se a současně nás zve k poslechu písně. Zahraje ji po večeři u sochy Orco, pomyslného vchodu do podsvětí. Hrátky mezi světem živým a říší stínů patřily mezi Vicinova oblíbená myšlenková cvičení.

Za stolovníky je v pozadí vidět arménská umělkyně Sona

Číšníci v bělostných nabíraných košilích přinášejí další chody. Skvělé chlebíčky s kachní pomazánkou, cibulovou polévku. Následuje divočák na sladko a zajíc na bylinách. K tomu špíz z jater. Maso je velmi výrazné, plné chuti zvláštního koření. A jatýrka trochu moc krvavá na můj vkus. To nevadí! Jedeme dál a pijeme víno z hliněných pohárů. Mluvíme, bavíme se, okukujeme sousedy. Občas náš pohled zalétne k hostiteli, který se evidentně dobře baví. Když přinesou na stůl rožněné selátko, rozhodně neodmítne.

Autorka s Vicinem Orsinim a Giulií Farnese

Vicino má na lících úsměv, je doma z německé války a užívá si své půdy. Voní jako nic na světě. Je to domov, kraj divokých skal a hlubokých údolí. Nedaleko odtud se líně táhne letní řeka. Tibera se z kopců Apenin pomalu, ale jistě blíží do Říma. Do nejkrásnějšího města na světě. Vzápětí zaslechnu polemická slova: „Praha je přece také nádherná! Tolik krásných žen a dívek jsem nikdy neviděl,“ nechá se slyšet Pietro..

Káva se nepodává, zato však není možné vynechat sladkosti. Na stůl přistane na kulatém tácu hvězda večera – višňová crostata s ricottou. Naprostá bomba. Nelze jinak, i přesto, že už je půlnoc dávno pryč, dávám si několik kousků. Noční procházka kolem nasvícených soch a ohnivých světel (elektřina přece nebyla!) je vyvrcholením velké společenské události, která se koná pouze jediný večer v roce. Letos teprve podruhé. Všem je jasné, že příští rok se pro velký úspěch opět zopakuje.

Tak tedy stylově dobrou noc. Je půl druhé ráno a polykači ohňů mají napilno. Předvedou závěrečné vystoupení a za zvuku trubek a bubínků vlajkonošů nás odvádějí do hlubin noci. Sochy v parku a celý tým rodiny Bettini, který večer připravil, si můžou konečně oddychnout.

Alla prossima!

O parku a jeho sochách se dozvíte více zde:

https://www.vypravetitalii.cz/clanky-a-reportaze/knize-vicino-orsini-vyvolal-davna-mysteria-odehravaji-se-v-bomarzu-nedaleko-viterba/

text a foto Michaela Krčmová