Benátská sestiere Cannaregio má jednu velkou výhodu. Je v laguně schovaná tak, že je možné na nábřežích a náměstích vychutnávat poslední paprsky slunce, než se ztratí za střechami domů a pomalu sklouznou do vod Jadranu.

Takové večery mě spolehlivě lákaly na nábřeží Fondamenta dei Mori, do nejobyčejnějšího baru v Benátkách, sestávajícího se z malé dřevěné budky s pultíkem a lednicí, k němuž patřilo několik červených plastových stolků a židliček s nápisem Algida. Před barem se otevíralo Campo dei Mori a vypadalo jako zapomenutý kout Benátek, kde lenivou atmosféru občas narušilo hlasité klevetění barmanky a její usměvavá otázka: „ Dáte si ještě jedno pivo?“

Sior Antonio Rioba s nákladem na ramenou a kovovým nosem

Pak se z vodního zrcadlení místního kanálu najednou vynořila naléhavá otázka: „Kde se tu vzaly ty sochy přilepené na domovní fasádu?“ Jedna z nich, ta na rohu, má ulomený nos nahrazený kovovým odlitkem. Všichni si na něj chtějí sáhnout.

Palác bratrů Mastelliových

Sochy představují tři bratry Mastelliovi, úspěšné kupce z východu. V kronikách se píše, že do Benátek přišli roku 1112. Lidé jim začali říkat Mori. Bylo to kvůli jejich snědé pleti a vlasy schovanými pod turbanem? Anebo proto, že pocházeli z města Morea na řeckém Peloponésu? Jisté je to, že se jejich obchodům dařilo a postavili si tu krásný gotický palác, který na přední fasádě směrem ke kostelu Madonny dell’Orto zdobí domovní znamení s velbloudem a obchodníkem v turbanu.

Detail domovního znamení obchodníka s velbloudem

Bratři Rioba, Sandi a Afani chodili s oblibou do místních putyk. Prý bývali dost hamižní a vychloubační, pro peníze schopní čehokoli. Messer Rioba (to je ten na rohu s kovovým nosem) rád říkával v hospodě před svými kumpány: „Ať se moje ruka promění v kámen, jestli neříkám pravdu!“

Jednoho dne zazvonil zvonek v paláci U velblouda a ohlásil dámskou návštěvu: „Manžel mi nedávno zemřel a zanechal mi nějaké peníze. Chtěla bych znovu otevřít náš krámek s látkami u svatého Salvátora. Lidé na Rialtu říkají, že máte pěkné zboží,“ osmělila se vdova. Rioba vycítil skvělou příležitost. „Pořádně si s bratry namastíme kapsy, vždyť ona nepozná rozdíl mezi plátnem a hedvábím!“ Ukázal jí látky podřadné kvality, které ovšem vychválil jako zboží, kvůli němuž jsou Benátčanky ochotné vzájemně si vytrhat vlasy, jen aby ho získaly. „Ať se moje ruka promění v kámen, jestli neříkám pravdu. A bratři, přísahejte se mnou!“

Vdova se ovšem napálit nenechala a po chvíli vyjeveným bratrům ukázala svou pravou tvář. „Dala jsem vám poslední šanci k nápravě, ale nevyužili jste ji. Lžete a podvádíte. Protože jste se zaklínali kamenem, stane se vaším osudem.“ Svatá Magdalena se rozzlobila jako docela obyčejná hokynářka. Peníze, které kupcům za látky zaplatila, se jim v rukou začaly měnit v kámen, potom samotné ruce, paže a ramena, až se bratři Mastelliovi stali sochami z bílého istrijského kamene. A z oddanosti k pánům, která se na východě pěstuje od nepaměti, se k nim přidal i jejich sluha. Kdybyste nevěděli, je to ten čtvrtý za rohem na Fondamenta dei Mori.

Asi jsem taky na chvíli zkameněla, protože jsem neslyšela, jak mi barmanka říká: „Nezapomeňte, ve čtvrtek bude karaoke, tak nesmíte chybět!“ Polila mě hrůza při představě, že se postavím k mikrofonu a budu muset zpívat. Ale pivo si dám určitě ráda a budu slastně mžourat očima do zapadajícího slunce.

text a foto Michaela Krčmová