V 17. století se na území dnešní Itálie zrodil nevídaný fenomén – velkou popularitu si tam získaly barokní zpěvačky i skladatelky, které se dokázaly prosadit v prostředí do té doby mužském. Souviselo to se všeobecnou oblibou hudby a muzikalitou Italů, s rozkvětem barokního koncertování malých seskupení a s vysokou městskou kulturou severoitalských měst, jako byly Milán, Florencie, Ferrara, Benátky, Bologna, Padova a další.

Unikání hudební trio z Ferrary

Už na přelomu renesance a baroka kolem roku 1580 vzniklo na estenském dvoře ve Ferraře dámské hudební trio zvané Concerto delle donne. Hudebnice patřily k dvorním dámám vévodkyně Margherity Gonzaga a měly velkou podporu i jejího manžela Alfonsa II. d’Este. Margherita byla třetí vévodovou manželkou, od níž se toužebně očekávalo, že přivede na svět následníka estenského dvora. Bohužel se tak nestalo a s vévodovým skonem v roce 1597 skonalo také toto velmi populární hudební těleso složené z Laury Peperary, Anny Guarini a Livie D‘Arco. Hrály na flétnu, harfu a housle, doprovázely se zpěvem a také skládaly. Podle jedné staré úmluvy ferrarské vévodství bez dědice přešlo do papežského státu a tamní vysoká kultura byla zničena. Ferrara ležela na hranicích a z Říma byla daleko. Ocitla se tak na okraji zájmu papežského dvora a její umělecké poklady byly z velké části odvezeny.

Florencie a Francesca Caccini

Hudební štafetu přebrala Florencie, kde působila jedna z nejvýznamnějších barokních hudebnic 17. století Francesca Caccini řečená la Cecchina (1587-1640). Přezdívka zřejmě odkazovala k jednomu druhu zpěvavého vodního ptáka, samozřejmě proto, že vládla krásným hlasem, jímž okouzlila i francouzského krále. Měla velkou podporu své rodiny, její otec byl hudebník u Medicejů. Ona sama potom na medicejském dvoře působila a skládala hudbu pro slavnosti i sakrální účely. To bylo to podstatné, protože ženy, které tehdy chtěly vyniknout, musely za sebou mít silného podporovatele, ať už to byl otec, manžel anebo mecenáš z řad šlechty. V roce 1618 vyšla její sbírka pod názvem Il primo libro delle musiche  (První knížka hudebních skladeb). Stala se také první ženou, jež zkomponovala barokní operu Liberazione di Ruggiero da l’isola d’Alcina (Osvobození Ruggiera z ostrova Alciny). Opera měla velký úspěch během návštěvy následníka polského trůnu ve Florencii.

Benátčanka Barbara Strozzi

V něčem podobný a v jiném ohledu jiný osud měla Benátčanka Barbara Strozzi (1619-1677), nemanželská dcera Giulia Strozziho. Ten vedl v Benátkách Akademie Unisoni a Incogniti, kam díky mimořádnému talentu přivedl i Barbaru. V jeho domě se scházela společnost intelektuálů a umělců, kteří diskutovali o různých otázkách. I když ve městě působila řada barokních operních scén, Barbara skládala pouze písně. Nikdy nebyla vdaná a její děti byly podobně jako ona nelegitimní. Existuje jeden slavný portrét uchovávaný v drážďanské galerii od Bernardina Strozziho, významného malíře janovské školy. Je to podobizna frivolně působící hudebnice s obnaženým poprsím, což byla typická manýra benátských kurtizán. O tom,  zda i Barbara patřila mezi ně, však neexistuje žádný přímý doklad. Po smrti svého otce přišla o důležitého podporovatele, což způsobilo, že se pomalu propadala do chudoby. Její nejslavnější skladbou je Che si può fare (Co naplat), která reflektuje její nelehkou situaci.

Jana Janků hovoří o barokních skladatelkách, hraje na trojřadou harfu a zpívá. Přednáška v Italském kulturním institutu 8. března 2023

Musica poetica

Hudebnice a mezzosopranistka Jana Janků, členka souboru Musica poetica se ženské barokní hudbě věnuje od roku 2004 a jak sama říká: „Byla jsem překvapená, kolik žen skladatelek jsem našla. Jejich hudba je plně srovnatelná s jejich mužskými kolegy a možná je v něčem šikovněji udělaná. Když jsme jejich skladby studovali, připadalo nám, že mají takový vtip, nadstavbu.“ Jana Janků sama hraje na trojřadou harfu a zpívá. Z hudebních nástrojů se potom kromě harfy používaly cembalo, loutna, theorba – loutna obohacená o basové tóny, viola da gamba – opřená o nohu a samozřejmě barokní housle. Všechny tyto nástroje mají nezaměnitelný zvuk typický pro barokní kompozice, kantáty a operní zpěv. Dnešní hudebníci hrají na kopie dobových nástrojů.

Jana Janků v závěru dodává: „ Existuje také velmi zajímavá hudební produkce řádových sester, které komponovaly uzavřené v klášterech. Nakonec všechna hudba se začala mnohem rychleji šířit díky vynálezu nototisku (přišel později než knihtisk) a už nebylo nutné noty pouze opisovat.“

Článek o ferrarské vévodkyni Lucrezii Borgia, manželce Alfonsa I. d’Este

Lucrezia Borgia byla oblíbenou ferrarskou vévodkyní navzdory pověsti, která o ní koluje už několik staletí

Text Michaela Krčmová

Obrázek Barbary Strozzi od Pavla Piekara

Foto Jana Filková, Italský kulturní institut