Jedním z dobrých způsobů, jak se vnořit do atmosféry Neapole, je navštívit kapli Santa Maria della Pietà patřící rodu Sansevero. Leží v ní socha Krista od sochaře Guiseppa Sanmartina, pokrytá mramorovým závojem, jako kdyby byla zahalená do pohřebního rubáše. Kaple byla kdysi spojená malým můstkem s rodinným palácem, aby šlechtě umožnila soukromý vstup bez kontaktu se špinavou ulicí. Nechal ji postavit Raimondo di Sangro, sedmý kníže ze Sansevera (1710 – 1771). Příslušník nejvyšší neapolské šlechty, velmistr zednářské lóže, jeden z prvních osvícenců, alchymista a mecenáš umění představoval komplexní barokní osobnost společenské třídy, jež se tehdy ocitla na vrcholu.

Pod záhyby mramoru se rýsovalo malé vyhublé tělo s vousem na bradě a dlouhými vlnitými vlasy. Kdyby nebylo vousů, dalo by se říct, že pod závojem může ležet i žena. Imaginace sochaře, který z neopracované masy kamene dokáže vysvobodit postavu i s jejími emocemi, je beze vší pochybnosti darem od Boha. Aby tento dar Sanmartino nemohl poskytnout nikomu dalšímu, nechal ho podle legendy kníže oslepit.

Během mého prvního seznámení s Neapolí jsem měla pocit, že celé město je zahalené zaprášeným barokním závojem. Proti obloze se rýsovaly paláce feudální šlechty s tmavými dvory a arkádovými schodišti, fasády zdobené balkony, ohromná vrata pro příjezd kočárů – zatímco dole na ulici probíhalo mravenčení lidu v teplácích a jezdili agresivní řidiči, před nimiž bylo opravdu nutné uskočit do bezpečné vzdálenosti. Na via Toledo, hlavní třídě protínající město z Danteho náměstí směrem dolů k moři až k Piazza del Plebiscito a divadlu San Carlo, v každém baru prodávali speciální zákusek, který se peče kolem 19. března k oslavě svátku Giuseppa – Josefa. Sladké pečivo v Neapoli opravdu umějí.

Kníže Raimondo Sansevero, který podnítil mou představivost, byl současníkem krále Karla III. Bourbonského (1716 – 1788), který později usedl na španělský trůn a ten neapolský postoupil svému třetímu synovi Ferdinandovi IV.  Barokizace města je Karlovým dílem a měla se stát oslavou královského majestátu, výrazem jeho záliby v pompéznosti i okázalých stavbách. Když v roce 1734 nastoupil vládu, nechal vybudovat italské Versailles – královské sídlo Caserta u Neapole, lovecký zámeček Capodimonte (dnes světoznámá pinakotéka) a divadlo San Carlo, které sloužilo nejen jako divadelní scéna, ale také jako prostor pro slavnosti a různé barokní radovánky. Za Karlovy vlády se také podařilo zahájit systematické vykopávky v Pompejích, které Vesuv pohřbil společně s dalšími městy několikametrovou vrstvou žhavého kamení a popela 24. října roku 79 našeho letopočtu.

Neapolské království, později Obojí Sicílie, bylo založeno na feudálním vlastnictví půdy, nevolnictví a katolicismu španělského typu. Mezi izolovaným životem vysoké šlechty a zbídačenými negramotnými lidovými vrstvami zela obrovská sociální propast. Určitě i to přispělo k všeobecně přijímanému fatalismu, přehnanému uctívání památky mrtvých a také přesvědčení o skrytém významu věcí, který není na první pohled vidět. Pro filmaře a literáty inspirativní prostředí par excellence.

text Michaela Krčmová, foto Museo Cappella Sansevero Napoli