V Římě existuje staletá tradice takzvaných mluvících soch, na které lidé nalepovali veršované lístky. Často byly psané v římštině, byly kritické a ironické. Hlas lidu tak mohl zaznít ve městě ovládaném absolutní a nedotknutelnou autoritou papeže.

Členů sboru mluvících soch bylo celkem šest, přičemž nejváženějším byl Pasquino, pojmenovaný na počest ševce, který ho v sutinách našel.

PASQUINO

Pasquino představuje mramorové torzo z helénistického období 3. století před naším letopočtem. Bylo objeveno v roce 1501, když se dělaly rekonstrukční práce v dnešním paláci Braschi – tehdy paláci Orsiniů. I přes značné poškození je vidět, že šlo o sochu bojovníka ve zbroji.

Snad o spartského krále Meneláa, který podepírá tělo umírajícího Patrocla, řeckého hrdinu v Trójské válce. Patrocla zabil Hectór, nejstarší syn trójského krále. Tragickou chvíli na bojišti dlouhotrvající války vyjádřil antický sochař zvláštní rotací Meneláova trupu. Tento způsob ztvárnění bude nade vše obdivovat největší barokní sochař Gian Lorenzo Bernini.

Pasquinovo torzo stojí na podstavci na rohu paláce Braschi u náměstí Navona a dnes na něm nenajdete prakticky žádné veršíky. Jednak si každý může říkat co chce, aniž by přitom riskoval, že přijde o hlavu, a pak se římština, ba ani latina, už dávno nenosí. Pravdou ovšem je, že když se náhodou nějaký papírek objeví, okamžitě přitáhne pozornost kolemjdoucích.

Kritizovalo se všechno možné, od zlodějského hospodského, nemravného života kardinálů, prázdné pokladnice Apoštolské komory, nespravedlivých rozsudků, podvodníků na tržišti až po zkorumpované městské úředníky. Témat bylo bezpočet a lidé se bavili. Některé sochy, hlavně Pasquino a Marforio si vzkazy vyměňovaly, vedly spolu rozhovor na pokračování, a to Římané doslova milovali. Hned ráno se běželi podívat, co je nového.

Například, když v Římě vládl papež Inocenc X. z rodiny Pamhilj, Pasquino o jeho hamižné švagrově promluvil a zahrál si hru s latinskými slovíčky: „olim pia, nunc impia.“ Papežova švagrová se jmenovala Olimpia, ale Pasquino ji silou své kamenné osobnosti hanlivě přejmenoval: „Kdysi zbožná, nyní prohnaná.“ Z Olimpie se stala Pimpaccia.

MARFORIO

Další v zástupu mluvících soch byl Marforio, který věčně soupeřil o popularitu s Pasquinem. Šestimetrový mramorový kolos byl vyzdvižen při vykopávkách na římském fóru v blízkosti vítězného oblouku Settimia Severa a chrámu boha války Marta. Ovšem lidová tradice říká, že měl na podstavci napsáno: „Mare in foro“ – tedy Marforio.

Je nade vší pochybnost, že Marforio zosobňuje boha spojeného s mořem nebo oceánem. Navíc jeho napůl ležící postava, husté dlouhé vlasy a vous jsou typické pro vodní božstva.

Oznámení o jeho nalezení přinesl římský list Avviso 23. ledna 1588. Okamžitě se začalo spekulovat, k čemu by tato nádherná zachovalá socha mohla posloužit. A tak se Marforio vydal na dlouhou a strastiplnou cestu po různých římských zastávkách. Nejprve se uvažovalo, že by na náměstí Colonna mohl zdobit právě zhotovenou novou fontánu, potom ho přestěhovali na náměstí k Benátskému paláci, až se nakonec vrátil tam, odkud přišel. Do blízkosti římského fóra a skončil jako fontána na nádvoří Nového paláce na Kapitolu.

Římské fontány. Kulturní a historický průvodce Římem 16. a 17. století

Příkladná ukázka dialogu mezi Pasquinem a Marforiem, když probíhal proces s patricijskou rodinou Cenciů kvůli zabití otce rodiny Francesca Cenciho:

Marforio se ptá: „Jaký že zločin to podle Svatého otce Aldobrandiniho Cenciovi spáchali?“

Pasquino odpovídá: „Přece měli moc peněz.“

MADAMA LUCREZIA

Jediná reprezentantka ženského pohlaví v kolegiu mluvících soch paradoxně mluvila nejméně. Její mramorová busta se nachází v rohu u Benátského paláce a kostela svatého Marka Evangelisty. Pochází z římského období 2. až 3. století našeho letopočtu a její nadživotní velikost napovídá, že muselo jít o kolosální sochu pravděpodobně z Iseo Campense v Římě, což byla oblast věnovaná egyptským božstvům. Tato beznosá krasavice byla zřejmě samotnou bohyní Isis.

Jenže to by do tohoto výkladu nesměl tradičně zasáhnout římský lid. Podle něj symbolizuje krásnou Lucrezii d’Alango (1430–1479), platonickou milenku neapolského krále Alfonsa Aragonského.

Když bylo Lucrezii osmnáct let, potkala při svatojánských slavnostech v ulicích Neapole královský průvod z Castel Nuovo. Král byl natolik uhranutý jejím zjevem i pohotovou řečí, že jí zcela propadl. Milenecký vztah trval deset let až do Alfonsovy smrti. Žádná jiná favoritka ji u krále nevystřídala.

Za období královy přízně Lucrezia nakumulovala ohromné bohatství a různá privilegia pro své rodinné příslušníky, dokonce si koupila ostrov Ischia. Ona sama se nikdy neprovdala, ale s ohromnou pompou jednou zavítala do Říma k papeži, aby údajně rozvedl Alfonsovo nefunkční manželství. Byla to bláhová naděje, protože z Lucrezie se nikdy neměla stát neapolská královna.

Po Alfonsově smrti se Lucrezia přestěhovala do Říma vedle kostela svatého Marka Evangelisty. Protože ji provázela pověst o neposkvrněnosti, obdaroval ji papež Pavel II. bustou egyptské bohyně Isis.

Římský lid ji překřtil na Madama Lucrezia (stále byla v Římě cizinkou, a těm se říkalo madama) a prvního května, ještě když se neslavil svátek práce, se u ní konala lidová slavnost. Byla obdařena věnci česneku a cibule, květinami a dokonce byla nalíčena. Lidé před bustou poklekali a dovolovali se o tanec. A ona vždycky blahosklonně souhlasila.

OPAT LUIGI

Zanedbaná mužská postava bez hlavy oděná do tógy. Bydliště piazza Vidone u bočního traktu kostela Sant’Andrea della Valle na Corso Vittorio Emanuele. Tento nešťastník, jehož původní podoba byla zničená, občas dostal novou identitu. Proto byl také považován za politického přeběhlíka. Byl buď senátorem, konzulem, anebo řečníkem. Teď momentálně žádnou hlavu nemá, a dost možná ani mít nebude.

Proč ho však lidé pojmenovali opatem Luigim? Podobně jako Marforio několikrát změnil místo pobytu. Dlouhý čas pobýval před kostelem Chiesa del Sudario, a protože se podobal místnímu nevzhlednému kostelníkovi Luigimu, jeho osud byl tímto zpečetěn. Další roky byl potom vězněn v jedné nice na nádvoří paláce Chigi.

Na podstavci má napsáno:

„Byl jsem občanem starého Říma. Teď mě každý opatem nazývá. Společně s Pasquinem a Marforiem jsem navždy slavný pro svou satiru – útočili na mě, uráželi mě a stěhovali – teď však mám jistojistě život nový.“

FACCHINO

Pokorný výraz a baret naražený do čela. To je nosič Facchino ve výklenku ve via Lata naproti kostelu Santa Maria in via Lata, která je kolmá na třídu Corso. Kromě toho, že je Facchino jednou ze šestice mluvících soch, je také nosičem vody nebo-li acquarolem. Jeho profese byla velmi namáhavá, zato však mimořádně důležitá.

V 16. století, kdy měli v domě a na zahradě vodu jen ti nejbohatší z nejbohatších, nosič plnil soudky s vodou a ty na mule rozvážel po okolí. Vodu bral nejčastěji z fontány di Trevi. To, že víme, jak takový nosič vypadal, je zásluha manýristického malíře Jacoba del Conteho, který na své náklady a jistě také výměnou za příděl vody do domu nechal vybudovat tuto veřejnou fontánu přímo ve zdi svého paláce.

Nosiče vídal každý den kolem sebe na ulici, a dost možná, že podobu fontány také navrhnul a oslovil řemeslníka, který ji z travertinu udělal. Zub času na ní zanechal velké stopy, ale stále na rozdíl od jiných, ze soudku, jenž nosič drží v rukou, teče malým proudem voda.

Jako zástupce pracujícího lidu se stal nástěnkou pro satirické verše glosující dění ve městě. Lidé ho jednoduše řečeno měli rádi a důvěřovali mu.

BABUINO

Posledním v řadě mluvících soch Říma je Babuino, napůl zvíře napůl člověk ležící v pozici hodovníka. I pozadí vzniku této sochy – fontány má svůj příběh.

Podobně jako Facchina nechal Babuina na své náklady zhotovit soukromník, v tomto případě úspěšný obchodník z Ferrary Alessandro Grandi. A opět výměnou za příděl vody.

Zatímco podoba Facchina i jeho profese jsou logicky spojené s vodou, jaké propojení s vodním živlem má tento vousáč s kozíma nohama? S tělem z tufového kamene a s hlavou z travertinu?

Podle tradice má Babuino představovat Siléna, jenž vychoval boha Dionýsa. Silénos byl velkým pijanem, ale také vynikal věšteckými schopnostmi a moudrostí. Možná si lidé pro pobavení měli představovat, že namísto vody proudí z fontány víno.

text a foto Michaela Krčmová