Ocitám se v římské uličce vicolo del Amore Divino. Kolik tady člověk nachází božské lásky, jak napovídá její jméno? Jsem ve čtvrti Campo Marzio nedaleko paláce papežské rodiny Borghese. Tady v jednom z nízkých domků bydlel Michelangelo Merisi řečený Caravaggio.

Dům ve vicolo del Amore Divino. Pamětní deska připomíná, že tu v letech 1604 – 1605 bydlel Michelangelo Merisi da Caravaggio

Na začátku 17. století je toto místo špinavé s tmavými zákoutími páchnoucí výkaly. Dostat se tu do náhlé potyčky je snadnější než ukrást kousek chleba. Caravaggio spí a pracuje v jedné místnosti. Když se začne dusit omezeným prostorem a pracovním vypětím, musí vyrazit do ulic. Je domýšlivý, neboť si je vědom svého talentu, rád se pere a vyvolává konflikty. Ještě stále má mocné ochránce z řad kardinálů, kteří díky svému vybranému vkusu neomylně pochopili, jakého génia mají před sebou. Daleko více než příznivců má však malíř nepřátel a závistivců.

Řím se politicky zmítá mezi profrancouzskou a prošpanělskou orientací. Smrtící úder katolickému křesťanství zasadilo reformní hnutí v severních částech Evropy. Odpověď na něj musí být stejně razantní jako údery Lutherova kladiva, jimiž připevnil na dveře kostela ve Wittenbergu svých 95 tezí. Protireformace je v plném proudu.

Caravaggio se opakovaně dostává do konfliktů se strážci pořádku, protože chodí po ulici ozbrojený, a to není dovoleno. V jednom z výslechů vypověděl, že dobrý malíř je podle něj ten, který dokáže realisticky ztvárnit to, co kolem sebe vidí. V jeho případě jsou to prostitutky, chudáci a žebráci všeho druhu, podvodníci, pekaři, trhovci, holiči, švadleny, služky… Z nich si vybírá modely pro svá plátna, pro postavy světců i prostých lidí.

Zachycuje momenty překvapení, okamžiky vypjatých emocí i komicko-realistické výjevy. Jeho obrazy jsou velmi intenzivní a syntetické, dokážou zachytit celý složitý příběh, jako například Judita a Holofernes (1599). Obraz byl zcela jistě inspirován velkolepou popravou příslušníků rodiny Cenciů 11. září 1599. Tuto pohnutou římskou historii o zabití Francesca Cenciho a o tragickém osudu jeho krásné dcery Beatrice si můžete podrobněji přečíst v knížce Historie čtyř římských procházek.

Historie čtyř římských procházek. Čtyři ženy a jejich fascinující příběhy

Kardinál del Monte ochraňuje Caravaggia

Michelangelo Merisi se objeví v Římě kolem roku 1592. Je mu přibližně dvacet let, zpočátku se protlouká všelijak a často se stěhuje. Kolem roku 1593 pracuje v dílně Cavaliera d’Arpina, jenž je představitelem římského manýrismu a také předsedá právě založené Akademii svatého Lukáše.

Medusa, Galleria degli Uffizi

V tomto období vznikají obrazy Chlapec s košíkem ovoce a Nemocný Bakchus (1593-4), Chlapec kousnutý ještěrkou (1594-5), plátna s hudebními náměty.

Zlom v kariéře předznamenávající Caravaggiovo nejklidnější a nejlepší období nastane díky kardinálovi del Monte, který mu nabídne práci i přístřeší. Dokonce mu pomáhá dostat se z potíží se zákonem. V roce 1596 si u Caravaggia objednává dva obrazy: Bakcha a Medusu. Jsou určené jako dar pro toskánského velkovévodu Ferdinanda Medicejského. Oba jsou dnes stálou součástí medicejské sbírky galerie degli Uffizi ve Florencii.

Jako podklad pro obraz jedné ze tří sester Gorgon – smrtelné Medusy posloužil štít bojovníka. Antická legenda vypráví, že právě pomocí zrcadlení štítu se Théseovi podařilo Medusu zabít, aniž by jí pohlédl do očí, a tím zkameněl. Symbolicky tak vyjadřuje vítězství rozumu.

V případě Bakcha se jedná o odkaz k venkovsky prostému způsobu života, k duchovnímu cvičení o skromnosti a nestrojenosti. Caravaggiovo pojetí neživé přírody – ovoce v košíku, listy, sklenka s vínem – jsou mistrovským příkladem realistické malby. On sám se údajně vyjádřil, že natura morta mu dává stejně tolik práce jako namalování lidské postavy.

Chlapec s košíkem ovoce, Galleria degli Uffizi

Caravaggio ve své práci rád používá zrcadlo, stejně jako přístroj zvaný camera obscura. Tyto nástroje mu pomáhají lépe vystihnout hru světla a stínu – ono pověstné chiaroscuro.

Díky kardinálu del Monte dostane Caravaggio další prestižní zakázku. Tentokrát pro kapli Contarelli v kostele San Luigi dei Farnesi. Jde o příběh evangelisty svatého Matouše: Povolání svatého Matouše, svatý Matouš s andělem a Umučení svatého Matouše. Plátna vzniknou po roce 1600.

Povolání svatého Matouše, kaple Contarelli kostela San Luigi dei Francesi

Hlavní pokladník Apoštolské komory Tiberio Cerasi si objedná pro rodinnou kapli dvě plátna

Ohromnou výsadou Říma je fakt, že se v místních kostelích kromě Pantheonu neplatí žádné vstupné na rozdíl od jiných italských měst. Tak je možné volně vidět díla, na než by se musela v galerii stát fronta a ještě se před obrazy strkat s ostatními návštěvníky. Stačí vejít do baziliky Santa Maria del Popolo a v kapli rodiny Cerasi se skví dva oltářní obrazy na cypřišové desce: Ukřižování svatého Petra a Obrácení svatého Pavla (1601). Jejich zadavatelem byl Tiberio Cerasi, hlavní strážce pokladnice Apoštolské komory.

Ukřižování svatého Petra kaple Cerasi basiliky Santa Maria del Popolo, wiki volné dílo

Při pohledu na svatého Petra se mysl přemístí do temnoty místa, kde právě probíhá příprava na obzvlášť krutou popravu ukřižováním hlavou dolů. Její obětí může být kterýkoli člověk. Ten náš je prostý, má špinavá chodidla, mohutný šedivý vous a plešatící temeno hlavy. Jemu podobný ubožák podpírá rameny dřevěnou konstrukci a s dalšími pochopy ji pomáhá postavit. Tak si Caravaggio zosobnil svatého Petra a okamžik jeho mučednické smrti. Plátno zcela zaplnil postavami osvětlenými dopadajícím světlem.

Kvůli prudérnosti přišel Řím o fantastické plátno. Na úmrtí Panny Marie se musí do muzea Louvre

Bosí karmelitáni ze Santa Maria della Scala v Trastevere odmítli skupinový obraz představující smrt Panny Marie. Scéna, jejíž komparzisté sklánějí hlavu smutkem a suší slzy nad odchodem Bohorodičky neprošla fází schvalování nákresu. Řekli bychom, že k odmítnutí došlo z formálních důvodů. Anebo mnichům vadilo, že na rozdíl od Raffaelových a Tizianových Madon je ta Caravaggiova obyčejnou ženskou, snad dokonce prostitutkou, která se utopila v Tibeře?

Křesťanské umění počátku 17. století bylo silně ovlivněné protireformací a pravidly vzešlými z Tridentského koncilu. Navíc v Římě působil Filippo Neri z kongregace oratoriánů při kostele Chiesa Nuova in Vallicella, který pečoval o nemocné poutníky, chudáky a hladovějící děti. Svou vypjatou zbožností, duchovními cvičeními a altruismem získával ve městě stále větší vliv. Do toho všeho ještě přichází jezuitský řád.

Po zvolení Camilla Borghese papežem – Pavel V. se vyostřily konflikty mezi frakcemi profrancouzskými a prošpanělskými. Jak snadné pro výbušnou povahu dostat se přímo do varu dění. Ovšem tentokrát to dopadne tragicky. Profrancouzsky orientovaný Caravaggio jednoho květnového dne roku 1606 v potyčce zabije Ranuccia Thomasoniho a je justicí odsouzen k smrti. Nezbývá mu, než z Říma uprchnout a odvézt z něj i své umění.

Madona Palafrenieri – Madona s hadem, Galleria Borghese, wiki volné dílo

Poslední obrazy, které v Římě vytvoří, jsou Loretánská Madona nebo také Madona s poutníky (kolem 1605) pro augustiniány z kostela Sant’Agostino. Je jen pár kroků od San Luigi dei Francesi. Když vystoupáte schody a vejdete do kostela, hned nalevo ji uvidíte. Nádhernou jako sochu, před níž klečí dva ubožáci s holýma nohama. A pro kardinála Scipiona Borghese Madonu Palafrenieri (1605-6), zvanou též Madona s hadem. Zdobila kapli rodiny Palafrenieri v bazilice svatého Petra, ale dnes je součástí sbírky galerie Borghese v Římě. V obou případech jde o stejnou modelku, podle legendy Caravaggiovu oblíbenou prostitutku Lenu.

Kostel Sant’Agostino symbolicky uzavírá kapitolu Caravaggiova pobytu v Římě. Na následující čtyři roky se z něj stane psanec, který nebude toužit po ničem jiném, než se do něj vrátit. Osud tomu však chtěl, že se mu to už nepodařilo. Obrazy v římských kostelích i galeriích dokladují velikost génia, jenž daleko přesáhl svou dobu. Jeho nezřízený způsob života ještě napomohl jeho legendu šířit.

text a foto Michaela Krčmová