Na úvodním obrázku je palermská renesanční fontána z bílého mramoru. Stojí uprostřed náměstí Pretoria v objetí barokních domů s balkónky s tepanými zábradlími a vypadá mezi nimi tak nějak nepatřičně toskánsky. Kromě velké kašny, které palermiťané říkají fontana della vergogna – fontána hanby, je tu na zdi jednoho paláce umístěná tato pamětní deska:

21 ottobre 1860 il popolo siciliano votò volere Italia una e indivisibile con Vittorio Emanuele, re costituzionale e suoi legitimi discendenti di 432 720 votanti – 432 053 affermarono.

21. října 1860 sicilský lid zvolil jednotnou a nedělitelnou Itálii v čele s Vittoriem Emanuelem, ústavou potvrzeným králem včetně jeho legitimních nástupců. Z 432 720 hlasujících bylo pro 432 053.

Referendum se konalo půl roku poté, co se v květnu 1860 u města Marsala vylodil Giuseppe Garibaldi s tisícovkou červenokošiláčů. Vojensky měli naplnit  politický program, jehož cílem bylo sjednocené italské království s Vittoriem Emanuelem. Tento mrňavý nosatý Francouz ze Savojska ze svého sídelního města Turína udělal i nové hlavní město celé Itálie. V Římě ještě vládli papežové, ale za deset let už bylo všechno jinak. Roma o morte – Řím nebo smrt, prohlásil Garibaldi a dobře věděl, že pokud nedobude Řím, vše bude ztraceno.

Půda a zase jenom půda

Ale zpátky na Sicílii. Právě v dobách procesu sjednocení Itálie začal na ostrově sílit banditismus. Skupiny ozbrojených mužů odcházely do kopců a s novou situací se chtěly vyrovnat po svém. K politické nestabilitě přispěly také agrární reformy, kdy byla feudální šlechta přinucená rozprodávat své ohromné pozemkové vlastnictví, často do rukou bezohledných správců. Ti, aby se obohatili co nejvíce, roztočili spirálu kriminálních praktik – krádeží, vydírání, zastrašování a nájemných vražd. K jejich vykonání posloužili právě bandité.

Půda je největším bohatstvím Sicílie. V úrodném údolí u Palerma o rozloze kolem 100 kilometrů čtverečních, jemuž se říká Conca d’Oro, rostou nejlepší citrusovníky na světě, zejména pomeranče. Každý, kdo ochutnal malé voňavé sicilské pomeranče s červenou dužninou, už nechce žádné jiné. Když v Kmotrovi (kniha i film) dojde na tržišti v New Yorku k atentátu na nejstaršího Corleoneho, symbolicky se tak stane zrovna ve chvíli, kdy kupuje pomeranče. Půda zlatého sicilského údolí byla mimořádně výnosná a poptávka po sicilských pomerančích stále stoupala.

Agrární reformy měly liberalizovat zaostalou feudální společnost, protože průmysl kromě sirných dolů na Sicílii neexistoval. Průmyslová revoluce se tudíž nekonala, a ani se nevytvořila významná dělnická třída.

Organizovaná kriminální činnost bezskrupolózních správců podnítila vznik takzvané „úctyhodné společnosti“. Jednotlivé rodinné klany mezi sebou sváděly krvavý boj. Struktura jejich řízení podléhala nejvyššímu stupni utajení – ten, kdo porušil zákon omerty, byl nemilosrdně sprovozen ze světa. Kvůli tomuto pravidlu mlčenlivosti se dalších sto let nedalo zjistit, jak mafie vlastně funguje. Původní sicilská mafie přijala jméno Cosa nostra – Naše věc.

Mýtus o zrození mafie

Toto vše by ale nebylo možné, kdyby organizovanou kriminalitu nechránily tajné svazky mezi bandity, velkostatkáři a šlechtou. Kdyby zákony a represe fungovaly tak, jak měly. Kdyby šlechta a katolická církev tato spolčení netolerovala. Mýtus o tom, že mafie vznikla jako ochrana chudých rolníků, jako alternativní sociální struktura ve společnosti, není tudíž pravdivý.

Netrvalo dlouho a mafiánská chapadla se zachytila na pevnině, především v Kampánii a v Kalábrii. Odtud se dostala dál na sever, na jiné kontinenty, kam ji přivezli italští imigranti. Mafii už nešlo o úrodnou sicilskou půdu, ale začala obchodovat s drogami a dalšími komoditami. Mafiánští bossové začali nosit bílé límečky a od otců zakladatelů přebývajících v utajení na odlehlých sicilských statcích se začali výrazně odlišovat.

Fungování mafie s definitivní platností objasnili až vyšetřující soudci Giovanni Falcone a Paolo Borsellino ve známém maxi procesu z 80. let 20. století. Tehdy se díky kajícníkům poprvé na světlo světa dostala pravidla o řízení „úctyhodné společnosti“, o tom, kdo zastával funkci šéfa, kdo byl šéf šéfů – capo dei capi, kdo tvořil onu pověstnou mafiánskou kopuli. Ostatně paralela s kopulemi chrámů vůbec není od věci. Praví mafiáni do kostela chodili pravidelně a s církví si to nikdy nechtěli rozházet. Do mafiánských struktur se dostali i představitelé církve, justičního a policejního aparátu či politici. Mafiáni si dokázali koupit leckoho.

Palermský obchod, který neplatí mafii výpalné – tzv. pizzo

Sicílie je jedinečný kus země, jehož zákonitosti je těžké pochopit, a kde nic není takové, jako se na první pohled jeví. O tom vypráví nejedno literární či dramatické dílo vynikajících italských literátů a filmařů. Pamětní deska na náměstí Pretoria připomíná, zdá se, pouhý politický akt jednoho referenda, ale ve skutečnosti jde o nesmírně složitou historii s tragickými následky.

A jak je to s fontánou hanby, kterou vytvořil florentský sochař Francesco Camilliani? Kupodivu neukazuje na problém nahoty mramorových soch v prostředí bigotní sicilské společnosti, ale na zkorumpovanost městských úředníků, kteří za fontánu zaplatili horentní sumu. Odkoupili ji v roce 1574 od zkrachovalého šlechtice ze soukromé palácové zahrady ve Florencii a ve 644 kusech ji po řece Arno a po moři dovezli do Palerma. Aby ji mohli umístit na náměstí, museli kvůli ní zbourat několik domů. To znamenalo další náklady. Měli by se stydět za to, že vyprázdnili městskou pokladnu jenom proto, aby zachránili osobu z nejvyšší vrstvy, která žila na vysoké noze a příliš utrácela. Co na tom, že šlo o bratra florentské vévodkyně Luigiho Álvarese de Toledo.

text a foto Michaela Krčmová

O Palermu 13. století a Fridrichu II. čtěte zde:

https://www.vypravetitalii.cz/clanky-a-reportaze/kralovsky-palac-v-palermu-klenot-ostrova-sicilie/